Jaké léky pomáhají v boji s revmatoidní artritidou?
Nesteroidní protizánětlivé léky patří k nejběžněji předepisovaným. Lékaři pro ně používají zkratku NSAID, a proto jim i pacienti často přezdívají „enesáčka“. Jedná se o skupinu léčiv, do které patří i dobře známé prostředky proti bolesti a horečce, jako je ibuprofen. Jejich účinek je založen na tom, že brání vzniku molekul, které zprostředkují zánět a bolest, a proto se vám po jejich aplikaci pravděpodobně uleví. Na průběh nemoci jako takové ale vliv nemají, spíš nemoc jen maskují. Mají také nezanedbatelné nežádoucí účinky, které se nemusejí projevit u každého, ale mohou být i nebezpečné. V ohrožení je při jejich užívání hlavně sliznice žaludku, ledviny a cévy. Poškození žaludku se neprojevuje u všech jejich podskupin (bezpečné jsou tzv. koxiby) nebo se mu dá zabránit současným předepsáním omeprazolu, který tlumí tvorbu žaludeční kyseliny, ale ledviny neošálíte. Pokud proti „enesáčkům“ protestují, je to celkem marné.
Důležitá je tzv. chorobu modifikující léčba, která už není založená jen na úlevě od příznaků a vlastně ji ani nemusí navodit. Jejím hlavním cílem je tlumit zánět a dlouhodobě zpomalovat postup nemoci, tedy i invalidity. To je to, co pacienti nejvíce potřebují. Dělíme ji na dvě důležité skupiny:
- Chemická neboli konvenční chorobu modifikující léčba, kterou v našich podmínkách představuje především tradiční a osvědčený metotrexát a v menší míře i další látky, jako např. sulfasalazin. Jejich snášenlivost je různá: některým pacientům velmi vyhovují, jiní je snášejí těžko. Stěžují si zejména na nevolnost po požití tablet, a proto se moderní trend v podávání metotrexátu ubírá směrem k injekcím, a to k jejich pohodlné variantě – automatickému peru. Pero je uživatelsky přátelské a neodpuzuje ani pacienty, kteří mají strach z injekcí.
- Do druhé skupiny patří biologická léčba, kterou lékař nasazuje především tehdy, když je klasická, chemická léčba neúčinná nebo ji pacient nesnese. Je opět založená na zástavě molekulárních cest podporujících zánět. Biologickou léčbu je obtížnější získat, protože je nákladnější, a také ona má svá rizika, například při ní může dojít k reaktivaci tuberkulózy, o jejíž přítomnosti ve svém těle nemusí pacient vůbec vědět. A ani biologická léčba nemá zaručený účinek, u části pacientů selhává.
Pokud se nemoc akutně výrazně zhorší, je možné podávat také kortikoidy, což jsou v zásadě tělu vlastní látky, které přirozeně tlumí zánět. Užívání těchto léků se může obejít zcela bez nežádoucích účinků, ale je nutné dodržet všechna pravidla: dávku dát co nejnižší, vysadit co nejdříve, ale postupně, aby nedošlo ke snížení hladin kortikoidů z útlumu jejich přirozené vnitřní sekrece. Spolupráce s lékařem je v tomto ohledu klíčová. Kortikoidy je možné podávat i místně – obvykle do kloubní dutiny postižených kloubů.
Zmíněné léky je možné i kombinovat. Lze tak spojit jejich protizánětlivý účinek s tlumením bolesti, snížit dávky všech složek a tím redukovat nežádoucí účinky.
Kdy je u revmatoidní artritidy třeba přistoupit na chirurgickou léčbu?
Nezní to děsivě, že může revmatoidní artritida zajít tak daleko, až je čas poohlédnout se po chirurgovi? Není to tak dramatické, jak se zdá. Chirurgie přichází ke slovu především tam, kde je potřeba implantovat kloubní náhradu, a to je procedura běžná i u jiných kloubních neduhů, jako je třeba osteoartróza. U některých kloubů je rozumnější provést operaci, při které se obě kloubní plochy spojí, aby srostly. Zásah chirurga ale nepatří k časné léčbě a netvoří páteř revmatologické léčby.
Jak může revmatoidní artritidu ovlivnit fyzioterapie a ergoterapie?
Přestože se obory fyzioterapie a ergoterapie nezdají být tak silné jako chorobu modifikující léčba nebo operace, mají pro revmatiky také velký význam. Umožňují totiž udržet nemocné klouby v pohybu a jejich majitele aktivní a soběstačné. Ergoterapie mimo jiné pomáhá najít způsoby, jak za změněných podmínek vykonávat úkony potřebné k životu. A to je opravdu velmi důležité!
V České republice revmatici pravidelně využívají služby rehabilitačních lékařů a fyzioterapeutů. Jednak se od nich naučí využívat metody, na které potom stačí sami, jako je cvičení a aplikace tepla nebo chladu, jednak podstupují odbornou léčbu, například pomocí biolampy, magnetoléčbu, koupele apod. Kromě ambulantních zařízení, do kterých pacienti pravidelně docházejí, bývají tyto postupy i součástí komplexní lázeňské léčby.
Velká část práce přitom zůstává na samotných pacientech. Na životním stylu hodně záleží, jak se bude nemoc dlouhodobě vyvíjet. Obezita nebo nedostatek pohybu se mohou podílet na tom, že výsledky budou horší. Důležitá je i psychická pohoda, spánek a relaxace či harmonické vztahy. Na tom všem by měli chronicky nemocní pracovat, aby se jim dobře a spokojeně žilo.
