Příběh Lékařů bez hranic: Děti jako oběti válečných konfliktů

Invaze americké armády do Iráku v roce 2003 znamenala začátek konfliktu, jehož dopad na civilní obyvatelstvo je dodnes dramatický. Mimořádně bolestně se dotýká dětí – Khetam Hamid a Omar jsou jen dva příklady válečných raněných.

Invaze americké armády do Iráku v roce 2003 znamenala začátek konfliktu, jehož dopad na civilní obyvatelstvo je dodnes dramatický. Mimořádně bolestně se dotýká dětí – Khetam Hamid a Omar jsou jen dva příklady válečných raněných.

Khetam Hamid

Khetam je třináctiletá dívka z Fallujah City, které leží asi 55 km od Bagdádu. Její život se závratně změnil, když ji v září 2010 zasáhl během školní přestávky výbuch auta.

„Byl krásný slunečný den. Trávila jsem přestávku mezi vyučováním se sestrou na zadním dvorku školy. Najednou jsem cítila, že moje tělo bylo odmrštěno několik metrů od místa, kde jsem seděla. Potom všechno zčernalo. Ještě pořád mám v živé paměti neuvěřitelný hluk všude kolem mě. Pak jsem omdlela,“ vzpomíná Khetam.

Auto, v němž vybuchla nálož, okamžitě zachvátily plameny, které popálily dívčino drobné tělo na obličeji, krku, rukou a nohou.

Do programu Lékařů bez hranic v Ammánu patří i fyzioterapie a psychoterapie. Děti se po dlouhé a bolestivé léčbě mohou vrátit ke svým oblíbeným činnostem. © Enass Abu Khala-Tuffaha/MSF

„Doktor nám řekl, že Lékaři bez hranic umějí popáleniny velmi dobře léčit. A že po léčbě v jejich nemocnici budu moci lépe používat ruce. Poslal moji dokumentaci týmu Lékařů bez hranic v Ammánu a ti se rozhodli, že mě přijmou do péče. Byla jsem tak šťastná, když jsem se to dozvěděla,“ říká Khetam. „Teď se můžu vrátit domů a začít znovu chodit do školy,“ vypráví dívka a neskrývá přitom nadšení. „Studuji učivo páté třídy a můžu mnohem lépe psát. Když jsem přišla do Ammánu, moje ruce mě vůbec neposlouchaly, nedokázala jsem kreslit, malovat ani psát. Teď už můžu všechno.“

Dr. Mohammad Mhaidat, psychologický poradce, radostně popisuje Khetaminy pokroky: „S psychologickou podporou narostlo její sebevědomí. Je se svým zraněním smířená a sžitá a nikdy se v programu nestraní ostatních dětí. Pravidelně se zapojuje do vyučování a ráda kreslí…“

„Psychoterapie mi opravdu hodně pomohla,“ potvrzuje jeho slova Khetam.

Omar

Toho odpoledne 15. února bylo jasné nebe a tak akorát silný vítr. Den jako stvořený pro pouštění draků. Třináctiletý Omar si jistě nepředstavoval, že vítr přinese událost, která mu obrátí život vzhůru nohama. Hrál si venku s kamarády, když náhle výbuch přeťal dráty elektrického vedení. Ty Omarovi rozervaly tělo, ztratil obě ruce.

V rámci fyzioterapie se děti učí zvládnout se svým handicapem běžné, každodenní úkony. Překonat psychické důsledky zranění jim pomáhá i hra. © Jared Koher

Omara okamžitě převezli do nejbližší nemocnice, kde strávil tři dny v kómatu. „Modlil jsem se, aby můj syn žil co nejdéle. Měl jsem větší hrůzu z toho, že ztratí život, než že přijde o ruce…,“ vypráví Omarův otec Qassem. Omar nejprve podstoupil devět chirurgických operací v Iráku, ale podle jeho otce nebyly všechny úspěšné. „Jeden irácký lékař znovu prohlédl veškerou Omarovu dokumentaci a doporučil nám, abychom ho nechali léčit v Ammánu,“ vysvětluje Qassem. „Za tři týdny byl Omar přijat lékařským výborem v Jordánsku.“

22. března, rok po svém zranění, zahájil Omar léčbu v Ammánu. Už tam prodělal tři operace, a to je jen začátek. „Chybí mi moji bratři a sestry,“ říká. Omar se naučil při všech běžných, každodenních činnostech používat nohy místo rukou. Dokonce bez problémů ovládá herní konzoli na videohry. Je to silný chlapec, nevzdává se a vytrvale se svým zraněním bojuje. Plave, hraje fotbal. Bude však trvat dlouho, než se mu zahojí rány na duši. O to déle, že při podobném výbuchu před několika lety ztratil matku.

Mezi synem a otcem naštěstí panuje velké souznění. Qassem plní roli matky, nejlepšího přítele a ošetřovatele. Pro Omara zůstává největší životní podporou. „I když ho bratři a sestry zbožňují, přece jen je jeho handicap tíží, když je žádá o pomoc, aby se mohl napít nebo si vzít jablko. Stačí, aby si toho Omar povšiml, a několik týdnů s námi pak nemluví… Moc si přeji, aby Omar dostal elektronické ruce a mohl žít normální život.“

Během války v Iráku a ještě dlouho po ní přijímali na pohotovostních a traumatologických odděleních nemocnic jen nejvážněji raněné. Další sledování a léčba pacientů propuštěných z urgentní péče byla vzhledem k devastaci zdravotnického systému téměř nemožná. Mnoho lékařů ze země odešlo a nemocnice nemají dost prostředků, aby pečovaly o oběti válečného konfliktu. Proto se Lékaři bez hranic rozhodli v srpnu 2006 otevřít chirurgický projekt v Ammánu.

Do nemocnice v Ammánu, kde Lékaři bez hranic provozují program reparativní a rekonstruktivní chirurgie, přicházejí pacienti z Iráku, Jemenu, Sýrie, Lýbie, Gazy a Egypta. V roce 2012 zde Lékaři bez hranic provedli 1 170 operací.  © Brigitte Breuillac/MSF 

Ve spolupráci s Červeným půlměsícem přijímají pacienty se zraněními starými několik měsíců i let, která vyžadují další opravné chirurgické zákroky, ať už ortopedické, obličejové nebo kožní. Tento projekt funguje díky síti iráckých lékařů – ti identifikují vhodné pacienty a provádějí administrativní a logistické kroky potřebné pro jejich přepravu do Jordánska.