Při sportu zapomínám na revma a nic mě nebolí
Ty tam jsou časy, kdy se nemocným všeho druhu radilo, aby se šetřili. Heslem dneška je hlavně se hýbat. A není to jen nějaká momentální móda – prospěšnost pohybu je dokázána výzkumem.
Sport je jednou z věcí, které dělají nám, chronicky nemocným, dobře. Já k zastáncům sportu patřím a musím říct, že si život bez něj nedovedu vůbec představit. Myslíte si, že jsem rodilý atlet? Ale vůbec ne. Jsem od dětství brýlatý intelektuál bez většího pohybového talentu. Se sportem jsem začala relativně pozdě, asi ve 14 letech. Nechtěla jsem vypadat „špekatě“ – měla jsem totiž celých 56 kg váhy na 172 cm výšky (bez komentáře). Začala jsem cvičit doma, kondice šla nahoru a zanedlouho mě spolužačka pozvala do atletického oddílu.
Bez motivace
Nebudu zdržovat detaily, ale následovalo 15 let dřiny. Atletika, cyklistika, na vysoké jsem se živila jako instruktorka spinningu. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost sama k sobě, chtěla jsem na závodech zúročit svůj poctivý trénink. Jenže se vršil neúspěch za neúspěchem a v době, kdy jsem odcházela na mateřskou, jsem byla ze sportu už jen frustrovaná. Pak se všechno změnilo. Když jsem čekala druhé dítě, začaly mě bolet křížokyčelní klouby. Po sportu však obtíže mizely. V tu dobu ještě nikdo netušil, že to není jen tak.
Druhý začátek
Bylo mi 32 let, pro výkonnostní sport jsem byla odepsaná. Už nezáleželo na tom, jak rychle běhám, dělala jsem to jen pro svoje zdraví a dobrý pocit (který se kupodivu dostavoval se železnou pravidelností). Když se k bolestem křížokyčelních skloubení (tzv. „esíček“) přidaly i noční bolesti páteře, zašla jsem za revmatoložkou. Ta mě rovnou poslala na vyšetření, které bylo pozitivní – potvrdila se pokročilá psoriatická spondylartritida.
Happy end?
V současnosti je běh to jediné, co mi dělá dobře. Sportuji takto denně. Záda se uvolní, na chvíli všechno přestane bolet. Když nemůžu jít běhat, trpím jako zvíře. A stala se zvláštní věc – kamarádi mě pozvali na závody. Naprosto nic jsem od toho vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nečekala. Jenže při závodě se místo stresu dostavila euforie, která mě hnala mě vpřed. Doběhla jsem osmá, za sebou jsem nechala 193 žen. Od té doby mě žene dopředu heslo „Natrhnu šos všem zdravým“. Je to velmi povzbuzující. Trhejte taky. Jde to.
(pez)
