Proč vzniká vysoký krevní tlak a čím škodí?

Jedno z nejoblíbenějších témat různých zdravotnických příloh všemožných časopisů a novin. Kdo z vás ještě nečetl o „tichém zabijákovi“ nebo „nenápadném vrahovi“? Titulky znějí hrozivě. Co však ve skutečnosti představuje pojem vysoký krevní tlak, odborně hypertenze? Proč se o něm všude tolik píše a jaká rizika opravdu přináší?

Co je to krevní tlak?

Dříve než budeme mluvit o vysokém krevním tlaku, je třeba se zmínit o normálním krevním tlaku. Co se vůbec rozumí pod pojmem krevní tlak? Aby se krev v tělním oběhu pohybovala, musí ji pohánět srdce svými stahy. Srdce jako pumpa nepracuje plynule a nepřetržitě, ale nárazově. S každým stahem - úderem - vypudí do oběhu určité množství krve.

Nelze si však představovat, že krev v cévách nějak „poskakuje“. Cévy jsou z pružné svaloviny, a proto jsou schopny náraz proudu krve ze srdce utlumit tím, že se mírně roztáhnou. Naopak ve chvíli, kdy srdce nepracuje, se cévy opět smrští a tlačí tak krev dál. Důsledkem tohoto mechanizmu je plynulý tok krve.

Čím je dán krevní tlak? Jeho hodnota odvisí zejména od síly srdečního stahu, množství vypuzené krve a od pružnosti a odporu cév. Je proto zřejmé, že jeho hodnota se bude měnit v závislosti na stavu a aktivitě organismu. Při těžké práci bude krevní tlak mnohem vyšší, než v leže ve spánku. Pro měření krevního tlaku jsou tedy podstatné podmínky, za kterých se tlak měří.

Jak se měří tlak?

Tlak patrně lékař někdy měřil každému, mnoho lidí má dnes elektronický tonometr i doma. To, že se paže omotá manžetou, která se nafoukne a poté pomalu vyfukuje, pro vás není nic nového. Lékař vám přitom přiloží fonendoskop do loketní jamky a cosi tam poslouchá. Elektronický přístroj to zvládne bez poslouchání. Elektronické přístroje jsou ovšem méně přesné.

Co se odehrává uvnitř vaší paže během měření? A co vlastně lékař poslouchá? Abychom pochopili princip měření tlaku, je třeba osvěžit znalosti fyziky. Lepší, než nudné vyprávění o laminárním a turbulentním proudění, je sáhnout pro příklad do přírody. Představte si klidný tok řeky. Voda jen líně teče a řeka je prakticky tichá. Přejděme ale k jezu nebo peřejím a z klidné vody je rázem hučící bystřina.

Při měření tlaku se využívá přesně tohoto jevu. Když se manžeta tonometru na paži nafoukne, tlak v manžetě je vyšší než v tepně, a ta se zmáčkne, uzavře. Krev neproudí. Není slyšet nic. Pak se začne vzduch z manžety pomalu vypouštět a tlak v ní klesá. V okamžiku, kdy se vyrovná tlak v tepně a v manžetě, začne tepnou téct krev. Protože je však céva stále zdeformovaná, tvoří se v ní víry. To se projeví tím, že lékař ve fonendoskopu uslyší šelest a na stupnici tonometru odečte hodnotu systolického tlaku.

Vzduch z manžety se dál upouští a šelest je slyšet až do chvíle, kdy tlak manžety přestane utiskovat tepnu a krev může opět volně, nehlučně protékat. V ten okamžik se odečte hodnota diastolického tlaku. Nutno ještě doplnit, že systolický tlak je hodnota tlaku v okamžiku stahu srdce, a diastolický naopak v době klidu před dalším stahem.

Výsledná hodnota se pak zaznamená v podobě dvou čísel oddělených lomítkem - například 125/70. Jednotkou je výška sloupce rtuti na stupnici, zkratkou mmHg. Normální hodnota krevního tlaku v klidu je maximálně 140/90 mmHg. Při opakovaném naměření vyšší hodnoty mluvíme o vysokém krevním tlaku - hypertenzi. Pro přesnost ještě uveďme, že horní hranice normálního tlaku se poněkud mění s věkem pacienta.

Proč vzniká hypertenze?

Máte vůbec představu, jakého počtu lidí se vysoký krevní tlak týká? Asi vás překvapí, že se jedná vlastně o masové onemocnění. V průmyslově rozvinutých zemích trpí hypertenzí až čtvrtina dospělých jedinců.

Je o to smutnější, že prakticky v 95% případů nevíme, čím je onemocnění způsobeno. Tato drtivá většina spadá do skupiny takzvané primární, nebo též esenciální hypertenze . Vznešené pojmenování choroby však skrývá pouze zoufalství lékařů nad tím, že žádná příčina hypertenze známa není.

Zbylých 5% je tvořeno sekundární hypertenzí. Název napovídá, že zvýšení krevního tlaku je v tomto případě způsobeno jiným onemocněním některého z důležitých orgánů, například ledvin.

Čím škodí vysoký tlak?

Nebezpečí hypertenze je v její nenápadnosti. Vysoký tlak totiž nijak nepociťujeme, nic nás nebolí, a pokud si tlak nezměříme, zpočátku o nemoci nevíme. Někteří nemocní si občas stěžují na únavnost, nesoustředěnost, bolesti hlavy, poruchy spánku, pocity bušení srdce nebo tlak na hrudi. Tyto příznaky jsou však natolik nespecifické, že většinou nevzbudí velkou pozornost.

V prvních fázích onemocnění nevznikají žádné změny na cévách ani orgánech. Teprve po delší době dochází k postižení srdce, cév a ledvin. Orgány jsou však i při určitém stupni poškození schopny pracovat aniž by byla ovlivněna jejich funkce. Až v poslední etapě nemoci se choroba projeví naplno. Srdce již nezvládá pracovat pod vysokým tlakem a začíná selhávat. Stejně tak selhávají i ledviny. V důsledku poškození malých cév je mnohonásobně zvýšeno riziko mozkové mrtvice, ušetřena není ani oční sítnice.

Jaká je léčba?

Pod pojmem léčba si nejspíš na prvním místě vybavíte nějakou tabletku nebo pilulku. Medikamentózní terapie má samozřejmě klíčovou úlohu, nicméně nestojí zcela na prvním místě. Nejdříve je třeba se pokusit normalizovat hodnotu tlaku bez použití léků. Jak na to?

U obézních pacientů je žádoucí snížení hmotnosti. Důležité je také snížit denní příjem soli v potravě. Nadbytek alkoholu je rovněž nepřípustný, o kouření ani nemluvě. Vhodná je fyzická aktivita. Snížení psychického stresu je prospěšné, bohužel ne vždy ale možné.

Selže-li výše popsaná úprava životního stylu, přichází ke slovu chemie. Léků k terapii hypertenze existuje hned několik skupin. Pro každého jedince je vhodná jiná. Začíná se menší dávkou jednoho typu léku. Pokud léčba není úspěšná, je možné dávku zvýšit. Když ani to nepomůže, nasazuje se kombinace dvou i více léčiv z různých skupin.

Je nutné, aby léčba byla dostatečně razantní. Cílem totiž není pouhé snížení tlaku, ale dosažení normálních hodnot. To, že vám lékař předepíše tabletky, však neznamená, že můžete zcela rezignovat na životní styl. Jako u každé jiné choroby, i zde mají medikamenty podpůrnou úlohu, ale o úzdravu se musíte snažit i vy a vaše tělo s vámi.