Tabu spojená s nemocemi: jak překonat stud a spokojeně žít?

Ve společnosti stále přetrvávají v souvislosti s některými nemocemi jistá tabu. Příkladem může být třeba inkontinence a její řešení. Jak lze přístup pacientů měnit, jak dodat odvahu, čí slovo má dnes největší váhu?

Pravdou je, že téměř každá nemoc a především její léčba s sebou přináší nepříjemnosti snižující kvalitu života. Kromě bolesti, únavy nebo třeba nechutenství existují i důsledky, o kterých se těžko mluví. Je to proto, že každá nemoc je ve své podstatě velmi osobní záležitostí. Pokud se navíc týká intimních míst, může být východiskem pro tabuizaci. Zvolit jinou, lepší strategii než tabuizaci vyžaduje energii, kterou ne každý pacient má. Když ji ale má, je možné ho ve zvládání studu podpořit. Velké slovo má pro pacienta jeho ošetřující lékař, který může hodně pomoci. Na to je ale třeba mít dostatek času a dostatečně intimní prostředí, třeba bez sestřičky sedící v ordinaci. To vždy nejde. Než sdílet své trápení s někým cizím, bývá jednodušší svěřit se blízkému člověku nebo někomu, kdo se ocitl v podobné situaci. Bořit tabu a podporovat nemocné lze i tím, že sami vykročíme ze své komfortní zóny a pohovoříme o vlastních stigmatech.

Daří se v současné moderní a otevřené době přetrvávající tabu bořit, nebo stud stále vítězí?

Dnes existují nejrůznější pacientské organizace a podpůrné skupiny. Díky nim se pacientům může dostat podpory při překonávání těžkostí, které jsou s konkrétní nemocí spojené. Do celé situace pak vstupují i média. Ta stále častěji zveřejňují příběhy známých hvězd, ale i pacientů z širší veřejnosti, kteří se pokoušejí o destigmatizaci důsledků nejrůznějších zdravotních problémů. Na druhou stranu je to právě dramatizace médií, která leckdy může strach a stud ještě prohloubit. Proto je vhodnější nasměrovat pacienty k již zmíněným podpůrným skupinám, které často ve spolupráci s odborníky vytváří prostor pro sdílení.

Doporučit, ale nenutit

Lze se ve spolupráci s odborníkem zbavit nadměrně nepříjemných emocí?

Ano, ať už jde o stud, strach, nebo zlost. Většina větších nemocnic dnes již disponuje nezdravotníky, kteří mohou pacientovi pomoci. Pravidelná psychologická péče může podpořit pacientovo zvládání nemoci, naučit techniky, které mohou snižovat úzkost, a především sdílet nepříjemné pocity adekvátní těžké životní situaci, ve které se pacient nachází.

Jak moc je pro nemocné (s inkontinencí, hemoroidy apod.) pádný argument, že přiznáním potíží a návštěvou lékaře mohou napomoci zlepšení svého stavu? Dokáže je to přesvědčit?

Některé ano, některé ne. Strach z nemoci může skutečně „přebít“ stud a dovést člověka k lékaři. Více než strašení je ale podle mého názoru efektivnější opakovaná edukace. Tedy poskytnutí informací o průběhu vyšetření, možnost přípravy na něj nebo například zpětná vazba někoho, kdo podobným procesem již prošel. Rozhodnutí o návštěvě lékaře ale musí nakonec udělat stejně sám pacient. A pokud nepomůže podpora příbuzných ani dobrá informovanost, pak je vhodnější než přemlouvání ctít svobodu a zodpovědnost v rozhodování.

Proč mnoho osob s intimnějšími zdravotními problémy navštíví lékaře až tehdy, kdy už jsou jejich potíže neudržitelné? Souvisí to s pocity ponížení a ztrapnění?

Ano, mohou to být pocity studu a ponížení. Stejně jako u jiných onemocnění pak může hrát velkou roli strach. Když zjistíte krev ve stolici, budete se snažit nejprve hledat jiné vysvětlení než rakovinu tlustého střeva. Internet v tomto ohledu spíše nepomáhá a obava z verdiktu lékaře může gradovat. Jediný člověk, který může vše objasnit, je právě doktor. Kéž by diagnózu vyvrátil… Ale co když ne? To je důvod, proč se někteří z nás zdráhají při projevu symptomů lékaře navštívit.

Krok za krokem

Dá se míra studu nějak odstupňovat?

Stud je stejně jako jiná emoce, například smutek nebo bolest, subjektivní a jeho hodnocení je těžké. K jeho měření můžeme použít jakoukoliv škálu – procentuální, bodovou nebo odpovídající známkám ve škole. Vzhledem k tomu nelze jednoznačně říci, jaký stud je ještě zdravý a jaký již nadměrný. Vždy je třeba emoce posuzovat v souvislosti s okolnostmi, za kterých se vyskytují.

Zmiňovaná inkontinence se týká jak žen, tak mužů. Je obecně těžší bořit tabu a překonávat stud pro ženy, nebo pro muže?

Ke sdílení mají obecně větší tendence ženy než muži, což se ale pomalu stává pouhým předsudkem a nemusí to být vždy pravda. Existují i sdílní a otevření muži a naopak ženy uzavřené komunikaci nebo boření mýtů. Z vlastní praxe mohu říci, že je těžší bořit tabu u starších lidí než u těch mladších. Ale zásadní je v tomto směru vždy diskuse v kombinaci s dalšími faktory – kromě věku či pohlaví může hrát roli i dosažená míra vzdělání či sociální zázemí.

Když už se nemocný odhodlá jít k lékaři, často jsou mu kromě léků doporučeny také různé pomůcky – v případě inkontinence speciální vložky, pleny apod. Výběr a nákup mohou být velmi stresující. Jak celý proces zvládnout, čím si pomoci?

Potřeba přizpůsobení se své nesoběstačnosti v chození na záchod může být opravdu ponižující. Nejhorší jsou většinou první kroky – první nákupy a první odhodlání. Vše je vhodné dobře naplánovat. Kdy jít, s kým, kam a co udělat, když to napoprvé nevyjde. Mít plán může pomoci se na situaci připravit, lépe ji zvládnout a snížit tak stres, a to i z dalších pokusů. Dnes lze naštěstí řadu takovýchto nákupů řešit přes internet, což je konkrétně při inkontinenci důležité. Výběr odpovídajících pomůcek hraje při zvládání této nemoci zásadní roli.

Pokud pacient překoná prvotní strach a stud, jsou už následující kontroly u lékaře či nákupy zdravotních pomůcek snadnější?

Ano, může to tak být. Odhodlání je jedním z nejtěžších kroků. Jednou z vlastností negativních emocí, například úzkosti nebo studu, je, že netrvají věčně. I ten největší strach není stále stejný a minimálně vlivem času přirozeně odezní. I pocitu studu je možné přivyknout, k tomu ale
potřebujeme vystavit se mu, tedy odhodlat se.

(hno)