Nejen duševně nemocní odmítají léky. Proč?
„Cítím se dobře, žádné pilulky už nepotřebuji.“ „Léky mi škodí, raději je vysadím.“ „S nemocí se musím vypořádat jen já sám.“ Tyto a mnohé další důvody vedou osoby trpící duševní chorobou k tomu, že se sami rozhodnou ukončit léčbu. O rozumný krok se ale rozhodně nejedná.
Nedostatečná spolupráce nemocného při vlastní léčbě představuje veliký problém napříč medicínskými obory. Jedinci s psychiatrickou diagnózou zdaleka nejsou v této souvislosti jedinými hříšníky. Podle statistik stojí špatné užívání léků (mimo doporučení lékaře) každým rokem za 125 000 úmrtími, a to jen ve Spojených státech. 10–25 % všech přijetí do nemocnic či pečovatelských domů má stejný důvod. Nemocní také nezřídka porušují dietní opatření, zanedbávají cvičení a doporučený denní režim. Bývají jen málo ochotni upravit svůj životní styl. To vše může vést ke zhoršení jejich zdravotního stavu a v konečném důsledku k navýšení celkových výdajů za léčbu.
Více důvodů, proč se neléčit
Takzvaná noncompliance neboli nespolupráce při léčbě není mezi nemocnými s duševním onemocněním vzácným fenoménem. Odborníci za hlavní důvody považují:
- některé charakteristiky vlastní choroby (např. schizofrenici mohou být vůči lékům či lékařům paranoidní, lidé s depresí mohou trpět pocity zbytečnosti a rezignace, jedinci v klidové fázi onemocnění mají pocit, že jsou zdraví a léčbu nepotřebují atd.);
- neschopnost rozpoznat vlastní onemocnění (popření choroby) a nedostatečný náhled na nutnost terapie;
- problémy plynoucí z léčby (např. nežádoucí účinky, dlouhodobé užívání léků);
- nedostatečnou podporu příbuzných;
- stigma pojící se s duševním onemocněním a nutností docházet k psychiatrovi;
- neschopnost lékaře navázat s nemocným terapeutický vztah a poskytnout mu dostatek potřebných údajů.
Partnerství a důvěra
Aby jedinec trpící duševním onemocněním užíval doporučené preparáty a celkově v léčbě dobře spolupracoval, musí mít dostatek informací. V první řadě by měl znát diagnózu, která mu byla stanovena, a vše, co s daným onemocněním souvisí. Lékař a pacient by měli být partnery, na terapii se společně domlouvat. Nemocný by se neměl bát upozornit na nežádoucí účinky léků, které ho mohou trápit. Vhodně informováni by měli být rovněž blízcí nemocného. Ti bývají často prvními, kdo rozpozná příznaky zhoršování choroby. Důvěra v lékaře a psychiatrii jako takovou, kterou by měl získat pacient i jeho rodina, je základním předpokladem dobré spolupráce a úspěšné léčby.
