Aby mohlo oko převádět vjemy z okolí do podoby cenných informací, nemůže být zcela, ale jen částečně chráněné tělesnou schránkou. Je tedy z poloviny odhalené vnějšímu prostředí a zasazené v obličejové části lebky v kostěné schránce nazývané očnice. Chrání ho také oční víčka, jejichž vnitřní strana je tvořena spojivkou, místem, kde dochází k zvlhčování oka pomocí slz, které oko zbavují nečistot a vytváří na něm ochrannou vrstvu před mikroby.
Přenos signálu z oka do mozku zajišťuje v jeho zadní části zrakový nerv a krevní zásobení obstarává tepna doprovázená žilou, která krev z oka naopak odvádí.
Oční kouli je možné si představit jako míček se třemi vrstvami obalového materiálu a výplní. Povrch tvoří bílá vazivová blána označovaná jako bělima, která se v přední části oka stává průsvitnou a mění se ve vyklenutou rohovku.
Střední vrstva, tzv. cévnatka, je pojmenována podle toho, jak je bohatě protkána cévami vyživujícími oko. V přední části cévnatky je umístěno řasnaté tělísko v podobě svalového prstence, na němž je zavěšena čočka. Stahy řasnatého tělíska se mění zakřivení čočky, což umožňuje zaostření zraku na různou vzdálenost. Hlavní funkcí čočky je tedy lámat paprsky přicházející zvenčí tak, aby se sešly v jednom bodě na sítnici a vznikl ostrý obraz. K samotnému zaostření dopomáhá i 6 okohybných svalů upínajících se na oční kouli.
Čočku z vnější části obepíná duhovka, barevný terčík s kruhovým otvorem uvnitř, kterému se říká lidově panenka a odborně zornice. Jak vyplývá z názvu duhovka, množství barevného pigmentu v ní určuje barvu očí. Účel duhovky ale není jen pěkný vzhled, slouží jako clona před pronikáním světla do oka jinudy než zornicí. Velikost zornice se mění v závislosti na množství paprsků dopadajících do oka.
Vnitřní vrstvu obalu oční koule představuje sítnice, která vystýlá asi dvě třetiny její zadní části. Jedná se o blánu, jejíž nejdůležitější částí je tzv. žlutá skvrna, díky níž jsme schopni dosáhnout nejostřejšího vidění potřebného například pro čtení či detailní pozorování.
Vnitřek oka zaplňuje průhledná rosolovitá hmota zvaná sklivec, která udržuje stálý tlak v oku, a tedy i jeho tvar.
Jak je patrné z tohoto zjednodušeného popisu stavby oka, jedná se o velmi drobný, ale velmi důmyslný stroj, v němž každá část má svou nezastupitelnou funkci. Když přestane jedna jeho součástka fungovat, jak má, projeví se to na kvalitě našeho zraku. Jak? Tím se budeme zabývat až v některém z dalších článků.
(vel)
