Kvůli covid-19 se ve 32 letech učil znovu chodit. Pravidelně bude sledován plicními odborníky

Jako mnozí jeho vrstevníci i Martin si říkal, že i když se covid-19 nakazí, tak u něj bude mít lehký průběh. Zůstane deset dní doma a bude to za ním. Místo toho byl na 141 dní vyřazen z pracovního procesu a následky nemoci si nese dodnes. Lidé jako on budou sledováni v rámci nově zřízeného dispenzarizačním programu. Specialisté na plicní onemocnění si od něj slibují, že jim pomůže zodpovědět otázky spojené s dlouhodobými následky nemoci.

První příznaky covid-19 zaměňoval za reakci organismu na konec staromládenectví

Martin O. je profesí redaktor. Jeho zaměstnání je tedy sice převážně sedavé, ale za prací často cestuje. Ve svých 32 letech sám sebe hodnotí jako aktivního člověka s poměrně dobrou fyzickou kondicí. Sportu se věnuje převážně rekreačně, nejraději chodí po horách. Než se setkal tváří v tvář s novým koronavirem, vždy se považoval za stoprocentně zdravého.

Covidem se nakazil na začátku září 2020 na večírku po premiéře dokumentárního filmu, na jehož produkci se podílel. Jak mu bylo zástupcem krajské hygienické stanice o 24 dní později řečeno, jednalo se o jedno z center nákazy novým koronavirem na Praze 10.

Pár dní poté, v okamžiku, kdy ještě nevěděl, že je nakažený, absolvoval přechod Krkonoš. V závěru na Sněžce požádal svou partnerku o ruku. První příznak onemocnění se projevil cestou z vrcholu, začalo se mu špatně dýchat, ale interpretoval si ho jako „reakci staromládeneckého organismu na chystané vdavky“. Už tentýž večer ho však nemoc zasáhla naplno, kromě vysokých horeček se u něj objevily i silné křeče. Obrátil se tedy na svého praktického lékaře, který ho prohlédl a s podezřením na covid-19 ho poslal opět do domácí léčby.

Obával se, že se o samotě udusí

Jeho stav se však stále zhoršoval. Prvních 14 dní ho trápily vysoké horečky, za tu dobu spolykal celkem 58 paralenů (užíval tedy maximální dávku 8 tablet denně). Po 14 dnech začaly horečky opadat a Martin si myslel, že má vyhráno. Jenže to ještě netušil, že nemoc jenom přechází do druhé fáze a že to nejhorší ho teprve čeká. Tímto tzv. oscilujícím průběhem nemoci, kdy po mírném zlepšení následuje opět přechodné zhoršení, a celkové zlepšení je tak pomalejší i u jinak zdravých jedinců, je podle MUDr. Zariny Karimové, odbornice na infekční lékařství působící na Infekční klinice Nemocnice Na Bulovce, covid-19 specifický.

V Martinových plicích oslabených covidovým zápalem se navíc rozvinula bakteriální superinfekce, na kterou musel začít užívat silná antibiotika. Horečky tak postupně přešly v dušení se. A s ním se dostavily i okamžiky, které považoval za svou poslední hodinku. Jako nejkrizovější uvádí chvíli, kdy spadl, nemohl popadnout dech a byl zamčený na toaletě. Nemohl nikoho zavolat a nikdo by se k němu ani přes dveře nedostal.

Jeho situace byla o to komplikovanější, že nikdo z rodiny o něj kvůli riziku nákazy nemohl pečovat. Dva týdny se tedy dusil o samotě, přežíval jen na nutričních nápojích a vrcholným výkonem pro něj bylo dojít si dvakrát denně na toaletu. A i tato osmimetrová trasa pro něj byla výsledkem nezměrného úsilí přerušovaného jen krátkými přestávkami odpočinku na židli, kterou si před sebou postrkoval. Takto ztratil veškerou svou sílu a za tři týdny nemoci zhubnul 13 kilo. Když ho po konci své karantény přišla ošetřovat jeho partnerka, která prodělala covid-19 jen s lehkým průběhem, lekla se ho. Jak sám říká – „byl totiž jak do penálu“.

Plicní lékařka mu chtěla ihned zavolat sanitku

Další měsíc sbíral síly, aby byl schopen dojít na plicní oddělení. Nakonec se tam dobelhal jen tak, že se každých pár metrů opřel o svého otce. Nezapomene na to, jak ho na nemocniční chodbě předbíhali důchodci. Když mu plicní lékařka naměřila saturaci (nasycení krve) kyslíkem, viděla výsledky rentgenu a CT plic, okamžitě mu chtěla zavolat sanitku. „Říkala, že jsem Ijla Muromec, že to nezažila, že by to někdo udýchal bez kyslíkového přístroje. Ono to zní chlapácky, ale plíce tím dostaly strašně zabrat,“ rekapituluje dnes už s nadhledem Martin. Ujistil ji, že pokud to zvládl sám dosud, dál se s nemocí už popere z domova. A tak ho vybavila přístrojem na měření saturace a instruovala ho, že pokud mu saturace klesne pod určitou úroveň, má si okamžitě zavolat záchranku.

Čtěte také:
Nepanikařte zbytečně! Proč (ne)volat záchranku

Krok za krokem k vyléčení…

Po třech dekádách života se Martin opět musel naučit chodit. Úspěchem pro něj bylo zdolat nejprve jen pár metrů. Další radost se dostavila, když obešel dům, v němž bydlí, pak celý blok domů a před pár dny už ujel 13 kilometrů na běžkách okolo Mariánských lázních, kde se po nemoci zotavoval.

Svou rekonvalescenci vzal pevně do rukou, pořídil si krokoměr a hlídá si, aby denně neušel méně než deset tisíc kroků. Těší se, že mu jeho praktický lékař na prohlídce před návratem do zaměstnání dovolí alespoň lehký „výklus“. Chce si totiž udržet sílu, kterou po nemoci nabral.

Martin je klasickým příkladem nemocného, který by kvůli těžkému průběhu covid-19 rozhodně měl být hospitalizován. Kvůli snaze nezabírat lůžka starším spoluobčanům s tím ovšem otálel. Jeho lékařka mu pak vysvětlila, že je výjimkou, která by si rozhodně nemocniční lůžko zasloužila. Odhadla, že na kyslíkové podpoře by pravděpodobně strávil až tři týdny.

Jak probíhá návrat do normálního života po covid-19?

Proč u Martina, jinak zdravého mladého nekuřáka bez plicních onemocnění v rodině, měl covid-19 tak těžký průběh a následky, které dosud zcela nevymizely? Zatím mu na tuto otázku nikdo nedal uspokojivou odpověď. To se však možná brzy změní, protože lepší poznání nemoci je jedním z cílů vyhláškou nově zřízeného tzv. dispenzarizačního programu, v jehož rámci budou zachycováni a léčeni lidé s dlouhodobými následky covid-19.

Zařazeni do něj budou zejména ti, kteří byli kvůli covid-19 hospitalizováni nebo ho prodělali ambulantně, ale i 3 měsíce po nemoci u nich stále následky nemoci přetrvávají. Program bude spočívat v dlouhodobém sledování této skupiny lidí při pravidelných kontrolách (v předem stanovených intervalech) v síti ambulancí plicních specialistů (pneumologů), případně ve specializovaných centrech. Lékaři si od něj slibují především přesnější představu o vývoji následků nemoci a na základě těchto poznatků uzpůsobí svou péči o postcovidové pacienty. Údaje budou shromažďovány v rámci speciálního pacientského registru, který bude neocenitelným zdrojem informací o vypořádání se organismu s nemocí, která je v mnoha ohledech stále nezmapovaná.

Prof. MUDr. Martina Vašáková, Ph.D., přednostka Pneumologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, která nám fungování programu přiblížila, vysvětlila, že zatím obecně platí jen to, že čím těžší je průběh akutní fáze nemoci, tím více vzrůstá riziko dlouhodobých následků. Potvrdila nám to i infektoložka MUDr. Karimova a v souladu s prof. Vašákovou upřesňuje: „Neznamená to ovšem, že při lehčím průběhu covid-19 existuje záruka, že nebudete trpět dlouhodobými následky nemoci.“

Podle prof. Vašákové je také pravděpodobné, že k výraznějším následkům budou náchylnější lidé s plicními onemocněními, zejména plicní fibrózou a chronickou obstrukční plicní nemocí, těžší průběh s větším rizikem úmrtí mívají také pacienti s rakovinou plic.   

Postcovidové pacienty trápí široké spektrum dlouhodobých obtíží

A jaké dlouhodobé následky se u lidí po covid-19 objevují nejčastěji? Martina kromě ztracené kondice nejvíc sužovala dušnost. Ta se nejčastěji projevuje zadýcháváním se i při pohybu na krátkou vzdálenost, úporným kašlem, tíží na hrudi a pocitem dušení. Je dána přetrvávajícím zánětem plic i bez přítomnosti viru, který je způsoben přehnanou imunitní reakcí organismu na něj. Prof. Vašáková uvedla, že některé dlouhodobé následky covid-19 na plicích mohou připomínat dokonce astma nebo chronickou obstrukční plicní nemoc.

Covid-19 ovšem zanechává stopy i mimo plíce. Postihuje mimo jiné srdce a nervový systém. Někteří pacienti popisují bolesti hlavy, poruchy soustředění, paměti, čichu a chuti, případně úzkosti, deprese a poruchy spánku. Dále bojují s výraznou únavou a celkovou nevýkonností. Lidé s vážným průběhem onemocnění se podle MUDr. Karimové navíc potýkají i s následky dlouhodobé intenzivní péče (např. proleženinami, svalovou atrofií, polyneropatií, druhotnými bakteriálními infekty apod.).

Souborně se o dlouhodobých následcích covid-19 mluví jako o postcovidovém syndromu.

Dlouhodobé následky pociťují desetiny, možná jednotky procent lidí po covid-19

Kromě popisu potíží postcovidových pacientů a jejich trvání přispěje program také k přesnějšímu odhadu, kolika lidí, kteří nemoc prodělají, se dlouhodobé následky vlastně týkají. Zatímco během semináře pro veřejnost o postcovidovém syndromu pořádaném Klinikou plicních nemocí a tuberkulózy Fakultní nemocnice Olomouc zaznělo číslo 0,3–0,5 %, Centrum postcovidové péče Fakultní nemocnice Hradec Králové uvádí čísla až o řád vyšší. Podle MUDr. Milana Sovy, Ph.D., z prvně jmenovaného působiště je udávaný počet založen na zkušenostech se souborem více než 700 pacientů a na odhadu epidemiologů, že covid-19 prodělalo již 3–5 miliónů Čechů.

Podle prof. Vašákové výsledné číslo ovšem závisí na velikosti zkoumané kohorty pacientů i tom, jak moc jsou vyšetřováni. Odhady pracovišť se podle MUDr. Karimové tolik liší také proto, že lidé se s dlouhodobými následky covid-19 vyrovnávají různým způsobem. Někteří nedocházejí na kontroly do plicní ambulance, ale obrátí se jen na svého praktického lékaře či na psychologa nebo prostě jen čekají, až obtíže samy odezní.

Rizika spojená s proděláním covid-19 – předem zcela neodhadnutelné

Hlavní úskalí v boji covid-19 představuje skutečnost, že není možné předpovědět, jak bude nemoc u konkrétního jedince probíhat. „Ačkoliv s věkem a přítomností obecně známých rizikových faktorů roste nebezpečí těžkého až velmi těžkého průběhu onemocnění, potažmo jeho dlouhodobých následků, rozhodující slovo v tom, jak bude tělo reagovat na infekci, má i spousta dalších faktorů, např. aktuální zdravotní stav, celkový i bezprostřední stav imunitního systému, virová nálož i virulence jednotlivých mutací,“ říká MUDr. Karimova a jedním dechem dodává: „Prevence je navíc vždy mnohem jednodušší než následné řešení zdravotního problému.“

V tom se s prof. Vašákovou shodují a profesorka ji doplňuje: „Nikdy nemůžete vědět, zda nemáte špatnou formu hojení po infekci covid-19, těžký průběh, byť zřídka, se může objevit i u mladých lidí.“ A i pro ty, kteří mají štěstí, že je nemoc výrazně nepoznamená, má podle ní očkování ještě jednu výhodu – zmenšuje pravděpodobnost, že v nich virus bude perzistovat, a tak nevědomky nakazí zranitelné jedince ve svém okolí.