Braní léků není žádná věda. Zato jejich neužívání ano

Přistupujete k doporučením odborníků liknavě a léčiva berete stylem „jak to vyjde“?  Pak se nedivte, že na vaše malé ani podstatnější neduhy zdánlivě nic nezabírá. Zkuste svůj přístup raději rychle přehodnotit dřív, než nastanou závažné, a přitom nevratné změny na vašem zdraví.

Adherence, compliance, perzistence. Někdo vidí tři nesrozumitelná cizí slova, někdo s lehkým povědomím o tématu zase tři termíny, které jsou si významově velmi podobné.

• ADHERENCE je rozsah, ve kterém se chování pacienta shoduje s radami lékaře.
• COMPLIANCE je shoda pacientova přístupu s doporučeným léčebným režimem (nezahrnuje tedy dietní opatření, životosprávu atd.).
• PERZISTENCE je schopnost nemocného dodržovat terapii po předepsanou dobu.

Ačkoliv se první dva z termínů často zaměňují, můžeme adherenci chápat také jako nadřazený pojem compliance a perzistence. A protože každá mince má dvě strany, známe samozřejmě i termíny noncompliance, nonperzistence a nonadherence. Posledně jmenovaný proces, tedy nedodržování léčebného režimu, je spolu s farmakokinetikou (nakládání organismu s léčivou látkou, které neprobíhá u všech jedinců stejně) hlavním důvodem selhávání či nedostatečnosti léčby.

Za nonadherenci se platí

O tom, že nedodržování určeného léčebného postupu má mnoho aspektů a nemůžeme jej vnímat jednoduše jako odsouzeníhodnou neposlušnost, bylo na našich stránkách napsáno již mnohé. Odkloňme se proto nyní od toho, co lidi k zanedbávání terapie vede, a zaměřme se na to, co takového pacienta může čekat. Důsledkem laxního přístupu k léčbě může být:

• riziko zdravotních komplikací z opoždění terapie v akutních případech,
• návrat nemoci při předčasném ukončení léčby,
• rebound fenomén – mnohdy nebezpečná reakce organismu na náhlé vysazení preparátu, kdy léčbou vybuzené kompenzační mechanismy vyvolají „přehoupnutí do opačného extrému“ (např. prudký vzestup tlaku po vysazení antihypertenziv),
• snížená odpověď na terapii, vyvinutí rezistence (neodpovídavosti) choroby na lék,
• dekompenzace (náhlé zhoršení stavu do vážnějšího, dlouhodobě neudržitelného stadia) nebo vznik komplikací u chronických nemocí,
• zvýšení rizika vzniku nežádoucích účinků léčiv,
• hrozba předávkování či vzniku závislosti.

Našli jste se?

Předchozí výčet je samozřejmě trochu komplikován tím, že ne všechny tyto hrozivé scénáře se vztahují ke všem chorobám. Nonadherenci nalézáme napříč celým spektrem lékařských odborností s pomyslnou čtveřicí nejčastějších skupin léčiv či nemocí:

1. psychiatrické choroby (např. deprese, schizofrenie);
2. antibiotika;
3. chronické nemoci bez závažných příznaků (např. hypertenze, diabetes mellitus II. typu, antiretrovirová terapie);
4. jakékoliv onemocnění v pediatrii či geriatrii, kdy pacienti často nejsou schopni pochopit smysl (v prvním případě) nebo postup vykonávání (ve druhém případě) léčby.

Snad žádný člověk nemůže říci, že by se nikdy neřadil ani do jedné z kategorií. Ačkoliv tato „čtyřka“ není „vymyšlená“ a vychází z faktů, bylo by těžké dát dohromady rozmanitější skupinku týkající se většího množství lidí. O adherenci k léčbě je proto obtížné hovořit jako o celku. Jedno obecné prohlášení je ale rozhodně možné učinit: Informovaný přístup je společným cílem lékařů i jejich pacientů, a tím tedy klíčem ke zdravější populaci.

(luko)

Zdroj: http://www.remedia.cz/Clanky/Prehledy-nazory-diskuse/Adherence-k-medikamentozni-lecbe-znama-neznama/6-F-Gb.magarticle.aspx