Velká neznámá: autoimunitní poruchy
Když člověka začne bolet břicho, lékaři diagnostikují například zánět slepého střeva, střevo odoperují a pacient má pokoj. Co se ale stane, když lékaři na příčinu nepřijdou? Když je příčina prostě neznámá? Přesně to totiž provází i autoimunitní poruchy.
Imunitní systém našeho těla má několik důležitých funkcí:
- Brání nás proti cizorodým vetřelcům – mikrobům, virům, parazitům.
- Udržuje pořádek v našem těle a odstraňuje odumřelé nebo nějak změněné vlastní buňky, bojuje tak proti nádorům.
- Musí rozeznat, co je pro tělo prospěšné, a tyto věci se musí naučit tolerovat.
Patří sem jak buňky a struktura vlastního těla, tak složky potravy a nebo neškodní mikrobi, kteří běžně osídlují naše střevo, nebo třeba pylová zrna. Pokud se některá z těchto funkcí imunity vymkne z kontroly, nastává onemocnění – infekce, nádor, alergie nebo autoimunita.
#IMG#Když imunita napadá vlastní tělo
Při autoimunitních onemocněních selhává snášenlivost vlastních zdravých tkání a imunitní systém napadá vlastní tělo. To vede k zánětu napadených tkání a k jejich ničení.
Příčiny neznámé
Příčiny takovéto nerovnováhy imunitního systému jsou mnohdy nejasné a známe pouze její průvodní jevy, tj. autoimunitní zánět. Léčba tedy také většinou nezasahuje podstavu problému, jen tlumí zánět.
Proč někdo onemocní autoimunitní chorobou, a jiný ne? Odpověď je podobná jako u alergie. K onemocnění vede kombinace dědičných vloh, vlivu prostředí a eventuálně dalších přidružených chorob, jako například infekcí.
Celiakie pod drobnohledem
Jediné autoimunitní onemocnění, u kterého s jistotou známe vyvolávající faktor a které jeho odstraněním umíme také dobře léčit, je celiakie. Vyvolávajícím faktorem je tu lepek, což je bílkovinná složka pšeničné mouky. Lepek u dědičně náchylných pacientů spustí autoimunitní reakci proti buňkám vlastního tenkého střeva. Většinou je k tomu ještě nutná určitá nezralost střevní sliznice. Reakce je většinou zahajována v dětství, v kojeneckém věku. Po vysazení lepku ze stravy je ale reakce zastavena a střevní sliznice se upraví k normálu.
Takovéto štěstí bohužel ostatní pacienti s autoimunitními chorobami nemají, a musejí tak být léčeni léky s často velmi závažnými vedlejšími účinky. Většina autoimunitních nemocí postihuje více orgánů v těle, protože je napadána jejich společná stavební jednotka, například cévy nebo pojivová tkáň. Nazýváme je systémová onemocnění pojiva nebo také kolagenózy a vaskulitidy. U nich bývají současně postiženy například ledviny, plíce, kůže a podobně.
Nemocné orgány
Dále existují i autoimunitní onemocnění více zacílená na jednotlivé orgány, například na klouby, játra, ledviny, plíce, štítnou žlázu nebo beta buňky slinivky břišní. Patří sem revmatoidní artritida, autoimunitní hepatitida, glomerulonefritida, intersticiální plicní nemoci, dětská cukrovka (inzulindependentní diabetes mellitus), zánět štítné žlázy ( autoimunitní tyreoiditida ) a další.
Léčba všech těchto nemocí je složitá, dlouhodobá, většinou celoživotní, obvykle s výraznými vedlejšími účinky. Základem takové léčby je potlačení nadměrné imunitní reakce. Nezřídka však i při léčbě dojde ke zničení postiženého orgánu a k selhání jeho funkce. Potom je jedinou možností doživotní náhrada funkce, jako je tomu například u dětské cukrovky, kdy jsou autoimunitním zánětem zničeny buňky tvořící inzulin, nebo u selhání ledvin, kdy je řešením dialýza. Další možností je transplantace orgánu – ledviny, jater, plic.
Moderní medicína a imunologie však činí stále větší pokroky a léčba autoimunit se tak dostává stále blíže k jejich podstatě, prognóza pacientů se stále zlepšuje a vedlejší účinky moderních léčebných postupů jsou menší a menší. Diagnóza autoimunitního onemocnění tedy nemusí vždy znamenat tragédii, vyhlídky pacientů jsou v současnosti velmi optimistické a kvalita jejich života je většinou také velmi dobrá.
(van)
