Plíce

Plíce jsou součástí dýchacího ústrojí. Jsou párovým orgánem uloženým v hrudní dutině po obou stranách srdce a pokrytým poplicnicí.

Říká se...

V minulosti

Lékaři ve starověku plíce považovali za jakýsi „výměník tepla“, který měl pomáhat chladit pracující srdce. Tento názor se udržel až do středověku. Někteří učenci vysvětlovali dýchací pohyby jako podporu srdeční činnosti, jako by plíce pobízely srdce ke stahům. Nový pohled na plíce přinesla renesance. Leonardo da Vinci již tušil, že plíce, podle něj houba, která se dokáže po stlačení rozepnout do původní velikosti, asi slouží k výměně „něčeho“ mezi tělem a okolním světem. Jak dýchání a plíce skutečně fungují, pomohl objasnit až v 18.století William Harvey, objevitel krevního oběhu. #IMG#

Jak to viděl Jessenius

Plíce jsou houbovitý šedorůžový orgán, který vyplňuje převážnou část hrudníku. Svým tvarem připomínají křídla. Povrch plic je krytý blánou zvanou poplicnice. Máme pravou a levou plíci. Pravá je větší, skládá se ze tří laloků. Levá má pouze dva laloky. Vzduch je do plic přiváděn průdušnicí, která se dělí na dvě průdušky (jedna pro pravou, druhá pro levou plíci) a ty se dále dělí na průdušinky a nakonec na plicní sklípky. V každé plíci je přes 300 milionů sklípků. Kdyby se položily jako koberec, pokryly by plochu velikou jako tenisové hřiště.

Pod lupou

Pod mikroskopem uvidíte při pohledu na plicní tkáň něco jako krajkovou dečku. Plíce jsou totiž plné miniaturních komůrek, alveolů. Mezi nimi se proplétají nejjemnější cévy, plicní kapiláry. Dále byste narazili na silnější cévy, které plíce vyživují, a na plicní žílu a tepnu - spojení plic se srdcem, přes které se vyměňuje odkysličená a okysličená krev.

Srovnávací anatomie

Vodní živočichové také spotřebovávají kyslík. Získávají ho filtrováním vody skrz žábry. Ryby polykají vodu ústy, ta protéká žábry a žaberními otvory pak ven. Hmyz dýchá pomocí vzdušnic, několika párů chitinových trubiček umístěných v hrudi a v zadečku.

Anatomie

Plíce se ukrývají v hrudní dutině, která je ohraničena hrudním košem tvořeným žebry, hrudní kostí, obratli a svaly. Hrudní dutina je zevnitř vystlána pohrudnicí a od břišní dutiny ji odděluje bránice. Vrcholky plic sahají až po klíční kosti, báze plic se dotýkají bránice. Mezi pravou a levou plíci je vmezeřeno srdce s velkými cévami, průdušnice a jícen. Na povrchu jsou plíce kryty poplicnicí. Aby byly plíce rozepjaté a mohly fungovat, je v pohrudniční dutině podtlak.

Funkce

Abyste byli živí, musíte dýchat - získávat ze vzduchu kyslík, „palivo pro buňky“, a naopak se zbavovat oxidu uhličitého, „buněčného odpadu“. Kyslík a oxid uhličitý jsou tzv. krevní plyny, v organismu se pohybují v krvi navázané na červené krvinky. Styčnou plochou pro krevní plyny a krev jsou právě plíce. Kyslík se do těla dostává ve vdechovaném vzduchu. Vzduch je dýchacími cestami veden do plic - průdušnicí do průdušek a průdušinek a odtud až do alveolů, odkud prochází do plicních kapilár. V kapilárách se kyslík navazuje na červené krvinky, krev se okysličuje. Okysličená krev proudí z plic do srdce a odtud do celého těla. Z krve se do alveolů naopak odevzdává oxid uhličitý, který nakonec vydechujeme.

Když nefunguje...

Čím menší je plocha plic nebo čím méně vzduchu může proudit do plic, tím hůře se dýchá. Ke zmenšení plochy plic dochází např. při prorůstání plicní tkáně nádorem, zvazivovatění části plic díky zánětu nebo při zrušení podtlaku v pohrudniční dutině (čili při pneumotoraxu). Méně vzduchu proudí do plic, pokud je zúžená nebo ucpaná část průdušek, například hlenem, cizím tělesem, nádorem apod. K zúžení průdušek dochází také při astmatu, kdy oteče zanícená sliznice průdušek. Při zánětu plic se alveoly zaplní hlenem a tekutinou.

Jak to poznám?

Poškození plic, především pokud nastalo náhle, se projevuje dušností, pocitem nedostatku dechu až dušením. Může dojít i k bezvědomí a zástavě dýchání. Záněty plic, hlavně infekční, bývají provázeny kašlem, horečkou, dušností a celkovou nevůlí. Dráždění pohrudnice, ať už zánětem, úrazem či nádorem, se projeví bolestí, plíce samotné však nebolí. Astma je provázeno výdechovou dušností.

Vtip na závěr

Jednou večer zaklepe profesor na dveře svého soukromého lékaře. Oba se přátelsky pozdraví, vykládají, vínko popíjí, a když se profesor po pěti hodinách loučí, doktor se ho jen tak mimochodem zeptá: „A jak se má manželka?“ „Proboha,“ zděsí se profesor, „vždyť proto jsem přišel! Leží na koberci a dusí se!“