Osteoporózou trpěli už staří Egypťané
Osteoporóza je onemocnění staré jako lidstvo samotné. Objevovala se ve všech kulturách i civilizacích v celých dějinách lidstva. Pojďme se vydat za historií osteoporózy.
Osteoporóza je onemocnění staré jako lidstvo samotné. Objevovala se ve všech kulturách i civilizacích v celých dějinách lidstva. Pojďme se vydat za historií osteoporózy.
Starověk a středověk
Řídnutím kostí trpěli už lidé ve starém Egyptě. Dokazují to nalezené mumie staré přes 4 000 let, které nesou typický znak osteoporózy – stařecký hrb. Ve starověku a středověku se osteoporóze přílišná pozornost nevěnovala, a pokud si starý člověk například zlomil nohu, byl většinou ponechán svému osudu. Vše se změnilo až v 17. a 18. století s nástupem chirurgie.
Neuznalé prvenství
Jako první si resorbujících se kostí všiml v 18. století anglický chirurg John Hunter, který zjistil, že kosti u starých lidí jsou tenčí, protože jsou zčásti zničeny nebo resorbovány. Tento proces je nyní znám jako přestavba kosti. Hunter se ale uznání své teorie dočkal až více než 100 let po své smrti, kdy si v roce 1830 francouzský patolog Georges Jean Chrétien Frédéric Martin Lobstein všiml, že někteří pacienti mají zhoršenou kvalitu kostí. Popsal v nich "díry" a nemoc podle vzhledu "porézní kosti" nazval osteoporózou.
20. století
O dalších sto let později, v roce 1930, přišel americký lékař Fuller Albright na to, že daleko náchylnější k osteoporóze jsou ženy po menopauze, které mívají častěji křehké kosti. V roce 1940 proto lékaři zahájili léčbu postmenopauzální osteoporózy podáváním estrogenu. Zatím ale nemohli lékaři prakticky nijak zjistit osteoporózu, když se jednalo pouze o malé poškození kosti, ale diagnózu většinou stanovovali až na základě velkých zlomenin.
To se však změnilo v roce 1960, kdy vědci uvedli do provozu metidu (tzv. denzitometrii), pomocí které je možné úbytek kostní tkáně diagnostikovat už v počátku onemocnění, tedy ještě před výskytem zlomenin.
V roce 1960 také Herbert Fleisch zjistil, že sloučeniny známé jako bisfosfonáty mohou zpomalovat či úplně zastavit kostní resorpci. Jiní badatelé pak zjistili, že tzv. selektivní modulátory estrogenních receptorů (SERM) mohou současně blokovat růst nádorů prsu, ale naopak způsobovat růst buněk dělohy.
Konec 20. století a současnost
V roce 1984 americký Národní institut veřejného zdraví zařadil osteoporózu na list vážných nemocí a jako vhodnou terapii doporučil estrogenovou terapii, podávání vápníku, správnou výživu a cvičení.
V 80. a 90. letech 20. století vědci objevili cytokiny, které ovlivňují rozvoj a aktivitu osteoklastů. Tento objev následně vedl k vývoji léků, jako jsou alendronát a risedronát, v roce 1998 pak byl na trh uveden selektivní modulátor estrogenních receptorů raloxifen. Na přelomu tisíciletí se začal hojně propagovat zvýšený příjem vápníku.
Navzdory dlouholetému boji proti osteoporóze se však zatím nepodařilo tuto nemoc zcela zvládnout, a proto představuje pro medicínu velkou výzvu i do budoucna. Hlavní důraz ale nyní musí být kladen především na osvětu a prevenci.
(kam)
Zdroje:
www.fountia.com
treatmentsforosteoporosis.net/
Ballard P. A. et al.: The natural history of osteoporosis, Br J Hosp Med. 1996 Apr 17–30; 55 (8): 503–7. ( stanford.wellsphere.com)
