1. Aktivní sledování
Metoda přísného aktivního sledování se používá u starších nemocných s neagresivním karcinomem prostaty. Během aktivního dozoru je vývoj onemocnění bedlivě sledován. Lékaři v pravidelných intervalech provádějí vyšetření přes konečník, stanovují hladinu prostatického specifického antigenu (PSA) v krvi a pomocí opakovaného odběru vzorku tkáně z prostaty kontrolují vývoj nádoru. Pokud testy prokážou růst nádorového ložiska, je potřeba volit další možnosti léčby.
2. Chirurgie
Šikovné ruce chirurgů se uplatňují zejména u lokalizovaných forem karcinomu prostaty. Jedná se o časná stadia onemocnění, kdy je nádorový růst omezen pouze na tkáň prostaty. Nejčastěji se provádí takzvaná radikální prostatektomie. Tato metoda spočívá v úplném odstranění prostaty a semenných váčků. Mezi nejčastější pooperační komplikace patří poruchy erekce, které se objevují u 70–80 % operovaných pacientů. U 10–20 % nemocných se také může vyskytnout trvalá inkontinence neboli porucha udržení moči. Operace se provádí klasicky otevřenou cestou nebo takzvanými miniinvazivními technikami, například pomocí laparoskopie. Chirurgické odstranění prostaty navzdory možným komplikacím představuje vysoce účinnou metodu, která nabízí vysokou šanci na přežití. I po radikální prostatektomii však musí být nemocný trvale sledován, protože onemocnění se může i po několika letech vrátit.
3. Léčba ozářením
Radioterapie je doporučována u pokročilejších nádorů šířících se do okolí prostaty, dále je metodou volby u nemocných ve vyšším věku nebo u jedinců trpících dalšími závažnými chorobami. Léčbu ozářením lze využít i v případě, že si nemocný nepřeje operační výkon. V terapii karcinomu prostaty se využívá zevní ozáření (teleterapie) nebo vnitřní ozáření (brachyterapie). Při zevním ozáření je zdroj záření mimo tělo pacienta. V případě brachyterapie se zdroj záření aplikuje přes kůži přímo do nádorem postižené prostaty. Převážná většina nemocných podstupuje zevní radioterapii. I přes použití moderních technologií je léčba zářením provázena nepříjemnými vedlejšími účinky. Nejčastěji se jedná o záněty močového měchýře, konečníku a poruchy erekce.
4. Hormonální terapie
Hormonální léčba se používá u rizikovějších a pokročilejších případů, ale také slouží ke zmenšení velikosti prostaty. Růst karcinomu prostaty totiž většinou bývá závislý na působení mužských pohlavních hormonů (androgenů). Hladinu hormonů lze snížit chirurgickým odstraněním obou varlat nebo pomocí léků. Důsledkem obou forem je ztráta libida a impotence. V případě chirurgického odstranění varlat se navíc jedná o nevratný stav. Hormonální léčba bohužel po určité době přestává být účinná a onemocnění nadále pokračuje v růstu.
5. Chemoterapie
Chemoterapie se rutinně používá u většiny nádorových onemocnění. V případě rakoviny prostaty však nepatří mezi hlavní léčebné metody a využívá se až při selhání jiných možností léčby.
6. Protonová léčba
Nejmodernější ozařovací metoda je používána pro celou řadu nádorových onemocnění, nejhojněji však u karcinomu prostaty. Protonová terapie je vhodná pro radikální léčbu lokalizovaných nebo lokálně pokročilých nádorů. Své uplatnění ale nachází i v následné léčbě po chirurgickém vynětí prostaty. Protonová terapie navíc nezatěžuje okolní tkáně tolik jako standardní radioterapie. Díky fyzikální podstatě totiž dokáže protonový paprsek zacílit přímo na nádor a chránit okolní tkáně. Protonová terapie tak snižuje riziko impotence, inkontinence, poškození konečníku, postižení močového měchýře a hlavně návratu onemocnění. Léčba časného stadia rakoviny prostaty trvá v protonovém centru pouhých 5 dnů. Podle posledního výzkumu z roku 2014 vyplývá, že terapie protony dokáže vyléčit neuvěřitelných 97 % pacientů. Výhody protonové terapie platí i v případě kombinované léčby ve spojení s hormonální terapií, která je v některých případech doporučována u rizikovějších forem nemoci.
Zdroj: www.linkos.cz
www.protonymuzum.cz