Lékaři by mohli žloutenku C zachytit dříve, než se skutečně děje
Abnormálně vysoké hladiny jaterních testů nebývají u praktického lékaře vždy správně interpretovány. Mnoho pacientů pak žije v domnění, že za zvýšené hodnoty jaterních enzymů může "jen" alkohol.
Přitom může jít také o chronické onemocnění jater, například virovou hepatitidu C.
#IMG#
Běžné laboratorní jaterní testy obvykle žádá lékař u pacientů trpících neurčitými symptomy, jako jsou únava, břišní bolest, poruchy zažívání a náhlý úbytek na váze. U pacientů bez zjevných známek jaterního onemocnění se mírně zvýšené hodnoty jaterních enzymů přičítají mimo jiné i konzumaci alkoholu. Vážné jaterní onemocnění tak zůstává bez povšimnutí.
Alkohol maskuje pravou příčinu vysokých laboratorních hodnot
Studie z Velké Británie se zabývala sledováním záchytu jaterních onemocnění v první linii zdravotní péče na základě nálezu vysokých hodnot jaterních testů u 873 pacientů. U 38 % pacientů s abnormálními hladinami jaterních enzymů se tento stav spontánně upravil při opakovaných testech. Avšak mnoho pacientů (18 %) nebylo dále sledováno, protože lékař zhodnotil zvýšené hodnoty jaterních testů jako následek nadměrného požívání alkoholu. Celkově 11 % případů s maskovanou jaterní chorobou lékařům uniklo. Alkohol, obezita (u mužů) a kouření (u žen) totiž profil jaterních funkčních testů zkreslují. Diagnóza závažného onemocnění jater následuje až po opakovaně zvýšených jaterních testech po několikatýdenní abstinenci a odběru vzorku jaterní tkáně.
Opakované testy většinou žloutenku odhalí
Většina chronických onemocnění jater může, ale nemusí být provázená zvýšenými hodnotami jaterních testů. V každém případě je na místě abnormální hodnoty jaterních enzymů nepodcenit a testy zopakovat. Zejména u alkoholiků je virová hepatitida typu B a C časté jaterní onemocnění. Při včasném záchytu a cílené léčbě je však prognóza uspokojivá.
(thom)
Zdroj: Sherwood P., Lyburn I. et al.: How are abnormal results for liver function tests dealt with in primary care? Audit of yield and impact. BMJ 2001; 322: 276–8.
