Jak zvládnout onkologickou léčbu? Mít se pořád na co těšit

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla, že vás chemoterapie čeká?

První reakce nebyla až tak hrozná, přemýšlet jsem o tom začala až později. V první chvíli jsem si říkala, že je to nutné a že to zvládnu. Pro mě byla nejhorší ta prvotní informace o diagnóze. To mi připadalo jako konec všeho.

Věděla jste o chemoterapii něco?

Informace jsem měla jen všeobecné. V mém blízkém okolí se nikdo neléčil, takže jsem měla informace spíš jen z médií než z nějaké osobní zkušenosti. Ale pak jsem si je začala samozřejmě shánět.

Kde jste je sháněla?

Nejvíc na internetu. Hledala jsem zkušenosti pacientů a tak. Ale musím říct, že to, co jsem našla, mě spíš vyděsilo. Když jsem to pak porovnala s vlastní zkušeností, tak něco odpovídalo, ale něco naštěstí ne.

Bála jste se nevolnosti spojené s chemoterapií?

Nebála. Počítala jsem s tím, že mi asi trochu špatně bude. Lékaři mi vysvětlili možnosti léčby a byla jsem vybavena léky i instrukcemi.

Kdy jste léky dostala?

Před aplikací a pak na další dny.

A dostavila se nevolnost?

Musím říct, že její míra mě dost zaskočila. Začalo to pomalu. První hodinu až dvě po aplikaci to bylo dobré, ale pak se mi chtělo zvracet snad pořád.

To bylo po první dávce chemoterapie?

Ano. První asi dvě hodiny to bylo celkem dobré, to jsem se i najedla. Ale pak se mi udělalo špatně. Zvracet se mi chtělo už cestou domů a doma jsem pak zvracela opakovaně.

Co vám pomohlo?

Vzít si léky, lehnout si a myslet na něco hezkého.

Na začátku května letošního roku ještě Jiřina J. o své diagnóze nevěděla.

A co další dávky chemoterapie?

To už jsem věděla, do čeho jdu. Léky na nevolnost jsem měla nastavené individuálně. Vystřídala jsem několik možností tak, aby mi bylo co nejlépe. V den aplikace chemoterapie jsem pak moc nejedla. Záviděla jsem lidem, kteří vedle mě jedli z krabiček štrúdl, ovoce a tak. Podle názorů ostatních pacientů je dobré při chemoterapii jíst, ale mně se to neosvědčilo. Najedla jsem se proto jen ráno doma − dala jsem si třeba ovesnou kaši, kterou jsem si vylepšila ovocem, čokoládou a arašídovým máslem, ale pak už jsem nic nejedla. Říkala jsem si – radši trochu hladu než potom zvracet.

Měla jste hlad?

Neměla. Ostatní dny jsem jedla hodně polévky a kompoty. Když už jsem dostala chuť na kávu, což bylo většinou tak po týdnu, říkala jsem si, že už je to dobré.

Změnil se nějak váš jídelníček v souvislosti s chemoterapií?

Ano, jídelníček jsem si upravila. Některá jídla, která mám s chemoterapií spojená, mi už nechutnají. Jedla jsem ale všechno, na co jsem měla v danou chvíli chuť. I když toho moc nebylo. Jak jsem říkala, začala jsem postupně snídat ovesnou kaši s ovocem, jedno období bylo zase o špaldových lívancích s jogurtem a další o topinkách s lučinou a šunkou. Také jím víc polévek než dřív. Špatně se mi dělalo i po perlivých minerálkách, víc se mi na pití osvědčil čaj. Ale k poklesu váhy u mě nedošlo. To, co jsem zhubla v prvních dnech po chemoterapii, jsem pak dohnala. V dalších dnech jsem totiž měla naopak pocit, že musím sníst všechno, co vidím. Byla jsem i hodně unavená.

Připravovala jste se na chemoterapii nějak?

Nepřipravovala. Pokud tedy nepočítám léky podávané před aplikací a pohovor u psycholožky, který předcházel operaci a při kterém jsme o chemoterapii také krátce mluvily. A pak ty zmiňované informace z internetu.

Narazila jste i na nějaké „mýty”, které se o chemoterapii šíří?

Setkala jsem se spoustou protichůdných informací, ale úplně nejhorší je pro mě poslouchat rozhovory v čekárně. Některé věci prostě nechcete slyšet.

Co pro vás bylo během léčby chemoterapií nejhorší?

Nevolnosti byly hrozné, ale ze všeho nejhorší byla pro mě ztráta vlasů. Na to se nedá připravit. Dlouho dopředu jsem věděla, že o vlasy přijdu, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Je to divné, když si sáhnete do vlasů a vytáhnete jich plnou hrst. A přitom máte pocit, že nejsou vaše, ale cizí. Navíc byly doma úplně všude. Nakonec jsem proto poslechla rady zkušenějších a sáhla jsem po strojku.

A co bylo potom?

Pořídila jsem si paruku, různé turbany a čepice. Nejvíc se mi osvědčilo bambusové vlákno.

Co byste doporučila ostatním pacientům, na co by se měli podle vás připravit?

Měli by se zkusit připravit na to, že jim může být špatně, a taky na ztrátu vlasů. Měli by se snažit chodit hodně ven − třeba si jen sednout na lavičku na čerstvém vzduchu. Zamyslet by se měli i nad svým jídelníčkem. Mně například začala chutnat jídla, která jsem dřív neměla ráda, a naopak jídla, která nějak souvisela s chemoterapií, dnes nemůžu ani vidět. Dost jídel mi také chutnalo hořce. Také by měli pamatovat na to, že je třeba pečovat o suchou pokožku, a to i na hlavě. Já jsem to vyřešila sprchovým olejem pro atopiky.

Měli by se něčeho obávat?

Není třeba se bát. Téměř všechno se dá vyřešit.

Vy jste se nebála?

Bála jsem se reakce svého okolí, ale dnes už neřeším, co si ostatní myslí. Je pravda, že občas se někdo divně dívá, ale já si říkám: tak ať! Co se týká lékařů a sestřiček, s nimiž jsem se během léčby zatím setkala, tak musím smeknout. Mají profesionální, milý a lidský přístup a je vidět jejich zájem o člověka. Není třeba se bát se jich zeptat. Když něco nevím, zeptám se jich a hned jsem o něco klidnější. Mám i telefonní číslo, kam můžu kdykoli zavolat. Také si myslím, že je důležité, aby se měl člověk pořád na co těšit a dělal si radost. Nemusí to být žádný velký plán nebo cíl. Stačí i něco malého − třeba udělat si výlet na hezké místo nebo si pořídit nový šátek za odměnu.