Duševně nemocné je třeba léčit v jejich přirozeném prostředí
Již několik let u nás probíhá reforma psychiatrické péče. Jedním z jejích hlavních cílů je pečovat o duševně nemocné pacienty převážně v jejich přirozeném prostředí, nikoliv za zdmi psychiatrických nemocnic (dříve léčeben). Jak to vypadá v praxi? Pro koho jsou určená tzv. centra duševního zdraví? A jak sami na sobě poznáme, že bychom potřebovali odbornou psychiatrickou pomoc? Nejen tyto otázky jsme při příležitosti Světového dne duševního zdraví položili doc. MUDr. Martinovi Andersovi, Ph.D., přednostovi Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Z nemocnic je těžké vracet se do života
Co si přesně představit pod přesunem pacientů z psychiatrických nemocnic?
Abychom si to ujasnili, nechceme nikam pacienty přesouvat. Spíše si přejeme, aby péče přišla za nimi. Snaha je vytvořit multidisciplinární týmy (složené z mnoha odborníků), kterým by se v širším pojetí říkalo centra duševního zdraví a které by poskytovaly komplexní péči pacientům trpícím závažnými duševními chorobami v jejich přirozeném prostředí, tedy doma. Testování těchto týmů v rámci projektů Evropské unie je stále v běhu, některé jsou již financovány z veřejného zdravotního pojištění.
Ve chvíli vážné duševní nemoci nemůžeme nabízet jen a pouze péči v psychiatrickém zařízení, neboť se přetrhají vazby, které ve svém přirozeném prostředí pacient má. Akutní nemoc vyžaduje akutní péči, ale pak se stává, že tato péče postrádá rehabilitační funkci a spíše brání tomu, aby klient opět nabyl své kompetence a svou funkční kapacitu. Neplatí to samozřejmě ve 100 % případů, ale obecně všichni víme, že v jakékoliv nemocnici za vás téměř všechno udělají a je zcela přirozené, že řada z nás tomu podlehne. Tedy spolehne se na tyto služby a pak je obtížné vracet se zpátky do života. Mám mnoho příkladů z naší akutní péče, která nikdy netrvá tak dlouho jako péče následná.
Cílem reformy je zároveň více než psychiatrické nemocnice využívat psychiatrická lůžka všeobecných nemocnic. Proč?
Pokud jde o nově vznikající psychiatrická oddělení, chceme, aby jich přibylo a aby byla součástí všeobecných nemocnic. Aby byl v čele oddělení primář, který se účastní porad managementu nemocnice, také aby byla v nemocnici dostupná psychiatrická konziliární služba (psychiatr docházející na jiné oddělení a poskytující radu ohledně diagnózy duševních onemocnění a péče o tamní duševně nemocné) a aby například nebylo nutné v případě deliriózních stavů, které jsou častou komplikací na řadě jiných oddělení, odvážet tělesně nemocné pacienty sanitkou do 70 km vzdálené psychiatrické nemocnice.
To se nyní děje?
Ano. Jsou oblasti, kde akutní psychiatrická péče není vůbec dostupná. Což je podobné, jako kdyby vás poté, co si zlomíte nohu, vezli místo na chirurgii rovnou do lázní. Tito lidé potřebují diagnostiku, zahájení odpovídající léčby a pak může léčba probíhat v mnoha případech v komunitě. V domácím prostředí přitom péče není jen o podávání léků, ale o celém komplexu opatření, které jedinec potřebuje. Jde o jeho reálné sociální, finanční, vztahové a pracovní potřeby, což nelze zvládnout v nemocnici.
Klíčovou otázkou současné psychiatrické péče jsou personální kapacity
Mluví se také o tom, že v psychiatrických nemocnicích chybí lidský přístup k pacientům, souhlasíte s tím?
Přijde mi to příliš kategorické tvrzení a nesouhlasím s ním, ale nevylučuji, že se nějaké případy vyskytnout mohou. Je to jako v každé jiné lidské činnosti. Existují také nálezy z návštěv kanceláře ombudsmana, což nejsou úplně příjemné informace, ale je třeba se tomu postavit čelem a snažit se situaci každým dnem zlepšovat. Dle mého významná část problému tkví v obrovském počtu lůžek, které v těchto zařízeních máme. My (Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze) například máme 120 akutních lůžek, naši kolegové v Bohnicích přes 1000 tzv. následných lůžek. V současnosti je to složité i s ohledem na covid-19. Ale bál bych se říci, že nám chybí lidský přístup, myslím, že personál nemocnic dělá co může, ale na druhou stranu je třeba s lidmi neustále pracovat, vzdělávat je, ukazovat jim dobrou praxi a dávat jim zpětnou vazbu.
Ono jde spíš o to, jestli mají zaměstnanci vůbec kapacitu se pacientovi individuálně věnovat…
To je klíčová otázka. Jsou země, kde mají poměr personálu k pacientům 10 : 1, my to máme obráceně. To samozřejmě souvisí s financováním, protože v psychiatrii nejvyšší procento nákladů, tj. 70 %, činí personální náklady na lidskou práci. Příkladem může být i často diskutované využití síťových lůžek. Na klinice máme dvě, která používáme pro pacienty trpící demencí s nočními stavy zmatenosti. Často si to sami přejí, uvádějí, že se cítí bezpečněji, také aby v noci nespadli z postele, když se probudí zmatení. Jinou variantou je, že byste k pacientovi posadila někoho, kdo by u něj celou noc seděl a čekal, až se nemocný pohne a ihned reagoval, ale na to kapacitu bohužel nemáme.
Pro jaké pacienty jsou konkrétně centra duševního zdraví určená?
Pro pacienty se závažnou duševní chorobou, například se schizofrenií, těžkou depresivní nebo bipolární poruchou, závažnou poruchou osobnosti atd., která je funkčně významně omezuje. Závažnost postižení funkčního stavu se hodnotí pomocí speciálních psychiatrických stupnic, mapují se potřeby klientů a dle toho nastavuje multidisciplinární tým své služby.
Například pacienti trpící schizofrenií mají velké problémy uplatnit se na volném trhu práce, mají problémy s bydlením, nejsou schopni si vyhledat zdravotní péči atd. S tím vším jim mohou pomoci zaměstnanci center, například je doprovodit k praktikovi, k zubaři. Podněcovat je k normálnímu fungování, k fyzické aktivitě, aby se nezanedbávali při jídle atd.
Pracovník centra duševního zdraví může pacienta doprovázet třeba na pohovor
Jak si konkrétně představit pomoc sociálních pracovníků center duševního zdraví při hledání práce?
Máme například mladou pacientku trpící schizofrenií, u které se po deseti letech podařilo najít zaměstnání. Na pohovor ji doprovázel člen týmu a ona začala pracovat v drogerii Teta. Důležité je, že specialisté pacientům mj. radí, jak reagovat na situace v práci, nemocní s nimi mohou řadu věcí sdílet a hledat řešení jejich problémů. Pro tyto jedince obvykle není ani tak problém práce samotná, ale mezilidské vztahy. Sociální pracovník také může zajít za šéfem a vysvětlit mu podstatu konkrétní nemoci, fakt, že klient je mnohem více citlivý na stres a co je potřeba v určitých situacích dělat. Na to samozřejmě nemá psychiatr sedící v přeplněné ambulanci prostor.
Ovšem lékař je v rámci center duševního zdraví pacientům také k dispozici…
Ano, kolegové se na mne budou asi zlobit, ale lékař není tím hlavním, kdo by vše organizoval. Měl by se věnovat především své vysoce odborné práci s klienty. Centrum duševního zdraví je definováno tak, že jde o multidisciplinární tým s jasným složením personálu, který určuje počet psychiatrů, psychiatrických sester, klinických psychologů, sociálních pracovníků a dalších odborností.
Jak se vlastně pacient do péče centra dostane?
Vcelku jednoduše, například my spolupracujeme s centrem duševního zdraví Podskalí, které patří pod křídla Fokusu Praha, sdílíme s nimi naše psychiatrické sestry, případně lékaře a oni naopak zajišťují sociální oblast. Naše týmy se začaly potkávat už před pár lety. Například sociální pracovnice chodí na naše akutní oddělení, kam jsou přijímáni pacienti se závažnými duševními chorobami. Pokud konkrétní nemocný projeví zájem o služby multidisciplinárního týmu, tak už se může během své hospitalizace potkávat s někým, kdo jej bude provázet i po propuštění, což je samozřejmě zcela jiná situace, než kdyby pak byli propuštěni a odesláni k neznámému lékaři.
Kolik je zatím v České republice těchto center?
Momentálně 26 a nyní se vybírají další. Jen bych dodal, že se snažíme měřit i jejich efektivitu. V našem pojetí spolupráce lze hovořit i o ekonomickém potenciálu center, výrazně se nám snížil počet hospitalizací pacientů i množství hospitalizačních dní.
V souvislosti s reformou se také mluví o nedostatečné prevenci duševních poruch, v čem by měla spočívat a jak by měla být organizovaná?
Je skutečně tristní, ale snad se již blýská na lepší časy. Jedním z příkladů je Národní akční plán prevence sebevražd, což je specifická oblast, kterou nedávno schválila vláda. Prevence by měla obecně začínat už životním stylem, skladbou potravy, informacemi o tom, že psychoaktivní látky nejsou zdraví prospěšné atd. Zároveň také dobrou léčbou tělesných onemocnění, které často přispívají k rozvoji duševních potíží. Ale to už je na reformu v tuto chvíli příliš velké sousto...
Pacienta s duševním onemocněním často přivede k lékaři nespavost
Jak si sama u sebe diagnostikuji, že moje problémy, třeba úzkosti, už vyžadují zásah odborníka?
Radím řídit se typem a závažností potíží. Pocity typu chci si ublížit, život mě nebaví, mám panické epizody určitě patří do ranku psychiatra, respektive do urgentní péče. Důležitým faktorem je doba jejich trvání a také váš funkční stav. Když vám potíže vadí při výkonu zaměstnání, v rodině, ve vztazích, tak je namístě obrátit se na odborníka.
Tím prvním kontaktem má být spíše praktických lékař, nebo rovnou psychiatr, případně psycholog?
Můžete začít u praktického lékaře. Velmi typickým příznakem, který přivede někoho k lékaři, je nespavost. Zde platí, že je potřeba udělat dobrou rozvahu a diagnózu. Když jde o určitou stresovou nespavost, krátkodobě pomohou hypnotika (prášky na spaní). Ovšem neměli bychom opomenout zjistit další doprovodné obtíže a položit otázky týkající se úzkostných nebo depresivních stavů.
Pokud se zdravotní stav pacienta nelepší, je namístě vyhledat psychiatra. Zvlášť když jde o onemocnění, které doprovází tělesné choroby, třeba srdečně-cévní, nádorová apod. Jde o to, aby předepsané léky byly bezpečné i s ohledem na tělesný stav a jeho léčbu.
Dlouhodobě je v Česku problém s nedostatkem dětských psychiatrů. Proč není možné, aby se o děti starali tzv. dospělí psychiatři?
Říká se, že dítě není malý dospělý, což v psychiatrii platí obzvláště. Je to specifická svébytná odbornost, která má svá specifika. V pedopsychiatrii se hojně řeší citlivé téma vývoje a diferenciální diagnostiky (proces, při kterém se stanoví pravděpodobné diagnózy a z nich se vybírá ta nejpravděpodobnější), časté jsou poruchy pozornosti, jako je ADHD, poruchy autistického spektra, na což nemusí být dospělý psychiatr úplně kovaný.
Pedopsychiatři mají vlastní odbornost a mají možnost se stát rovnou dětskými psychiatry, což se změnilo před pár lety a provázel to velký boj. Dříve totiž byla primární dospělá psychiatrie a až jako nástavba ta dětská. Vznikalo hodně psychiatrů, kteří měli obě odbornosti. Řada kolegů si tak zvolila první získanou odbornost, asi se v ní cítili jistější a nepochybně také protože péče o dospělé je jednodušší a méně časově náročná. Nyní proto pracujeme na tom, aby dětští psychiatři za svou práci získali vyšší ohodnocení, které si jednoznačně zaslouží.