Kardiální systém

Radostí mu poskočilo srdce. Spadl mu kámen ze srdce. Při tom pomyšlení tuhne krev v žilách… Desítky takových přirovnání a úsloví by jistě dokázal vymyslet každý z nás. Všechny se nějakým způsobem dotýkají srdce, cév nebo krve. Lidé vždy přikládali krevnímu oběhu velkou váhu a bylo jim jasné, že bez něj by život nebyl možný. Víte ale, jak jeden z našich nejdůležitějších tělních systémů opravdu funguje? Umíte si představit, jak složitě a zároveň neuvěřitelně jednoduše a logicky je sestaven?

Jak funguje krevní oběh?…

Pokud nejste zrovna lékaři nebo biologové, pak vaše znalosti o lidském těle nejspíše nepřekročily meze dané středoškolskými osnovami a výklad o krevním oběhu vám zamotal hlavu natolik, že jste již nikdy neměli chuť se jím zabývat. Různé ty malé a velké krevní oběhy a tepny a žíly a vlásečnice, to vše okořeněné vyprávěním o čtyřech oddílech srdce, to dokáže odradit i velmi pilného studenta.

Zcela zásadní pro pochopení krevního oběhu je proto přijmout představu, že krev v podstatě obíhá v jednoduchém uzavřeném kruhu. Jestli si dokážete představit gumovou hadici naplněnou vodou, jejíž oba konce jsou na sebe napojeny a tvoří tak kruh, pak máte vyhráno. Lidský krevní oběh je přesně takhle jednoduchý!

V čem je tedy zakopaný pes? Nyní si představte, že ten kruh tvořený měkkou gumovou hadicí na některých místech překroutíte, zatočíte, někde se vám hadice rozdělí na několik drobných trubiček a opět spojí do původní síly. Můžete tak vytvořit už docela složitě vypadající systém, od původního jednoduchého kruhu zcela k nepoznání. Nikde jste však hadici nepřerušili, nikde jste neobrátili tok tekutin, v principu se tedy jedná stále o ten původní jednoduchý kruh.

V lidském těle to funguje přesně tak. Hadice ovšem nejsou gumové, ale jsou tvořené svalovinou. Jedná se však o jiný typ svalu, než ten, který pohybuje naší kostrou. Úkolem oběhového systému je přenos životadárných látek do orgánů a naopak odstraňování škodlivých látek z těla ven. Z těch nejdůležitějších se jedná samozřejmě o krevní plyny - tedy kyslík a oxid uhličitý, a dále o ostatní živiny a stovky různých jiných látek.

A jak to tedy vypadá v praxi?

V našem modelu s hadicí jsme opomněli jednu důležitou věc. Voda ani krev by v systému neobíhala, kdyby ji něco nepohánělo. V systému tedy musí být zařazena nějaká pumpa. Že v lidském těle má tuto funkci srdce, ví asi opravdu každý.

Poslední věc, kterou je třeba připomenout, jsou tři názvy, které se často pletou. Céva, tepna a žíla. Céva je obecný název pro trubici vedoucí krev. Tepna je céva, v níž krev proudí směrem od srdce. Žíla zase přivádí krev k srdci. Není tedy pravda, že tepnou protéká vždy krev okysličená a žílou neokysličená!

Důležité je mít stále na paměti, že kruh je neporušen, nerozdělen. Cestu oběhovým systémem začneme v pravé části srdce. Tam přitéká krev z celého těla odkysličená a zbavená živin. Odtud je hnána do plic, kde je obohacena o kyslík. Z plic pak proudí zpět do srdce, tentokrát ale do jeho levé části.

Tento oddíl je vůbec nejmocnější pumpou v systému a žene krev pod velkým tlakem do největší tepny těla - aorty. Ta se postupně rozděluje na menší a menší tepny a ty zásobují veškeré orgány potřebnými látkami. Cévy se pak zase postupně spojují do větších žil až nakonec skončí buď v dolní nebo horní duté žíle. I ty se nakonec spojí a ústí do pravé části srdce. A jsme opět na začátku koloběhu.

Jak vidíte, není na tom vůbec nic složitého. Je jasné, že krevní oběh je ve skutečnosti o hodně komplikovanější, ale to už jsou nepodstatné detaily. Pro porozumění základním funkcím a i nejčastějším chorobám oběhu je tento obecný popis zcela dostačující.

Neruš mi mé kruhy

Co je tedy podstatné? Všechny uvedené poznatky lze shrnout do jednoduchého závěru. Ať v budoucnu budete slyšet nebo číst o oběhovém (neboli kardiovaskulárním) systému cokoliv a někdo se vás bude snažit zmást nebo ohromit svými podrobnými znalostmi jeho jednotlivých pododdílů, vy budete mít v kapse hlavní trumf. Budete už navždy vědět, že tu není řeč o ničem jiném, než o smotané pokroucené hadici!

Jak lze vyšetřovat oběhový systém?

Moderní medicína disponuje desítkami rozličných vyšetření, kterými je možno prozkoumat funkci téměř libovolného orgánu v těle. K dispozici je široká paleta testů, těmi nejjednoduššími a nejlevnějšími počínaje, a složitými nákladnými „sci-fi“ metodami konče. Lékař si však před použitím kterékoliv z nich musí vždy položit základní otázku: Přinese mi toto vyšetření nějakou novou informaci? A pokud ano, bude mi tato informace k něčemu dobrá?

Oči, sluch a ruce

Která vyšetření se tedy nejčastěji používají v souvislosti s oběhovým systémem? Základem je samozřejmě klinické vyšetření lékařem, tedy takové vyšetření, při kterém lékař používá pouze svoje smysly. Zejména jde o pohled, poslech, poklep a pohmat. Pohledem může lékař již ode dveří zjistit například změnu barvy kůže v důsledku nenormálního prokrvení, všimne si, že se pacientovi špatně dýchá a podobně.

Pomocí fonendoskopu může poslouchat srdce, jeho ozvy, šelesty na srdci i na cévách, zvuky na plicích. Poklepem lékař zjišťuje orientačně hranice a velikost orgánů, z čehož může usuzovat i na funkci oběhového systému. Pohmatem vnímá pulzace tepen, otoky končetin nebo teplotu povrchu těla na různých místech.

Prvním jednoduchým přístrojem, který se používá při vyšetření oběhového systému, je měřidlo krevního tlaku, neboli tonometr. Skládá se ze dvou částí. Jednou je nafukovací manžeta, která se omotá kolem paže, druhou částí je pak stupnice, na níž lze odečíst naměřenou hodnotu.

Srdce - za vším hledej elektřinu

Dalším důvěrně známým vyšetřením je elektrokardiogram - ve zkratce EKG. Přestože jeho křivky namalované na papíře není vždy úplně jednoduché vyhodnotit, samotný princip EKG je jednoduchý. Srdce, tak jako každý jiný sval v těle, je při své činnosti řízeno nepatrnou elektrickou aktivitou. Tu lze pak snadno změřit a pokud máme měřící body vhodně rozmístěné po těle, lze si z výsledků měření utvořit představu o funkci srdce. A protože při různých onemocněních srdce dochází k typické změně funkce srdce, mění se odpovídajícím způsobem i obraz EKG.

Poněkud na ústupu je dříve hojně využívané rentgenové vyšetření. Klasický rentgenový snímek hrudníku se dnes již čistě k zobrazení srdce používá málokdy. Naopak význam rentgenu v zobrazení cév naplněných kontrastní látkou stoupá. Jak vlastně rentgen cévu dokáže zobrazit? Samotná céva například na předloktí nebo kdesi hluboko v lýtku by byla pro rentgenové paprsky neviditelná. Pokud ale do cévy jehlou vstříkneme speciální kontrastní tekutinu, která se na rentgenovém filmu dobře zobrazí, získáme přesný obraz vnitřního obrysu cévy. Můžeme tak říci, zda-li je céva uložena v normální poloze a zda není nepřirozeně zúžena nebo naopak rozšířena.

Zvuk, který je vidět - nejpoužívanější vyšetření

Naprosto nejpoužívanější metodou pro zobrazení srdce je echokardiografie. Jde o vyšetření, při kterém lze získat poměrně přesný obraz srdce v pohybu pomocí ultrazvuku. Jak to funguje? Asi víte, že ultrazvuk je zvuk, který je tak vysoký, že ho naše ucho nedokáže postřehnout. Z fyziky si pamatujete, že zvuk se šíří v podobě vlnění a odráží se od různých ploch. Ozvěna v jeskyni nebo v tunelu je toho přímým důkazem.

Ultrazvukový přístroj pracuje právě na principu ozvěny. Pokud písknete v jeskyni, zvuk putuje k zadní stěně jeskyně, od té se odrazí, vrátí se zpátky k vám a vy slyšíte ozvěnu. Protože rychlost šíření zvuku je známá veličina, není těžké vypočítat, jak daleko od vás je stěna jeskyně. Zvuk se šíří také v tekutinách a pevných látkách, a tedy i v lidském těle. Ultrazvukový přístroj je tedy schopen zobrazit hranice v těle, od kterých se zvuk odráží. A protože v přístroji je velmi výkonný počítač, je schopen pro nás vytvořit poměrně pravdivý obraz vnitřních orgánů, tedy i srdce.

Možností je mnoho

Mezi všemi těmito „zobrazovacími“ metodami nesmíme zapomenout na laboratorní vyšetření vzorků krve. Vztah k oběhovému systému jich má celá řada. Lékaře budou zajímat hodnoty, které vypovídají o stavu srdečního svalu. Z dalších lze usuzovat na riziko budoucího postižení cévního systému - obávaná hladina cholesterolu pro vás není jistě ničím novým. A stav oběhu lze posuzovat i nepřímo podle funkce ostatních orgánů, které významně ovlivňuje.

Protože stav krevního oběhu se může výrazně měnit podle momentální fyzické zátěže organismu, je někdy nutné provést vyšetření právě za zvýšené tělesné aktivity. Tu lze v laboratorních podmínkách nejlépe simulovat šlapáním na rotopedu. Zátěž organismu je tak možno snadno regulovat. Při tomto testu se nejčastěji zaznamenává křivka EKG a opakovaně se měří tlak krve.

Výše uvedený výčet vyšetření pochopitelně není a ani nemůže být úplný. K dispozici je celá řada dalších vyšetření. Zde uvedené metody však patří knejpoužívanějším a pravděpodobnost, že se s některou z nich v životě potkáte, je poměrně vysoká.