Žít doma, i když budou z důvodu stáří, nemoci, zdravotního postižení nebo úrazu závislí na pomoci ostatních, chce 8 z 10 dotázaných Čechů. Ukázal to průzkum Institutu sociální práce, z. s., zveřejněný začátkem letošního února. Průzkum provedl institut ve spolupráci s výzkumnou agenturou NMS Market Research. Naplnit toto přání a poskytovat pomoc lidem v jejich domácím prostředí, je hlavním posláním také společnosti RUAH, o. p. s., která funguje v okrese Benešov ve Středočeském kraji už 8 let. Nejen o tom, co je domácí hospicová služba a jak funguje, jsme se bavili s ředitelkou společnosti Mgr. Martou Vackovou.

Vaše společnost se jmenuje RUAH, co to znamená?

Ruah je hebrejské slovo, které znamená dech, duch, něco mezi nebem a zemí, oživující princip. Je to vlastně takové mnohovýznamové slovo, které říká něco o tajemství života, a proto jsme si jej vybrali. Protože vystihuje naše poslání a naši motivaci.

Tou je zjevně pomoc nemocným, protože poskytujete mj. domácí zdravotní i hospicovou péči – jak to funguje?

Domácí hospicová péče je péče o lidi, které už nedokáže moderní medicína vyléčit, ale dokáže jim pomoci k důstojnému životu bez bolesti a dalších nepříjemných příznaků nemoci. Z 95 % to jsou onkologicky nemocní, u kterých je ukončena tzv. kurativní léčba a je zahájena léčba symptomatická. Paliativní nebo domácí hospicová péče ale neřeší pouze pacienta samotného, nýbrž celou jeho rodinu.

Rodině zapůjčí i pomůcky

Jak?

Nejen nemocný, ale celá jeho rodina se dostává do velmi složité a psychicky náročné situace. Nejenže se musí vyrovnat s tím, že jim velmi brzy někdo blízký zemře, ale pokud se o něj chtějí starat v domácím prostředí, musí najednou získat řadu vědomostí, ale i pomůcek, které k tomu budou potřebovat. Ocitají se i ve složité sociální situaci a musí najednou řešit celou řadu problémů.

Jak jim v tom pomáháte?

Máme v našem týmu nejen lékaře, sestry, psychology a sociální pracovníky, ale i ošetřovatelky, kteří zajistí péči o nemocného, ale rodině můžeme také zprostředkovat nebo i sami zapůjčit některé pomůcky, které potřebují. Ať už to jsou elektrická polohovací lůžka, nebo antidekubitní matrace, oxygenátory a podobně, zkrátka všechno, co nemocný potřebuje, aby mu bylo lépe.

Jak tedy taková péče vypadá v praxi?

Úplně na počátku nastupuje krizová péče. Musíme situaci v rodině stabilizovat, protože si představte, co asi její členové prožívají, když jim zavolají z nemocnice, že pro jejich maminku, tatínka nebo jiného příbuzného už nemohou nic udělat a aby si ho/ji vzali domů. Najednou mají doma člověka, který se třeba moc nepohybuje, má bolesti, zjevně trpí, a oni vůbec nevědí, co mají dělat. Ta bezmoc je příšerná. Takže nejprve se snažíme stabilizovat tuto situaci. Aby si rodina uvědomila, že je schopna to zvládnout, že dostane všechny pomůcky a že jí pomůžeme zařídit všechno potřebné. To je ta primární péče. A pak je to různé. Někdy se pacienti, kteří přišli z nemocnice a vypadali, že už jsou „na umření“, v domácím prostředí stabilizují a díky intenzivní péči jakoby rozkvetou, někdy dokonce i vstanou z postele. Ta nemoc samozřejmě postupuje, takže to není na dlouho, ale často dochází k výraznému zlepšení, kdy mají čas si s rodinou spoustu věcí vyřešit. V takovém období do rodiny přicházíme jen na zavolání. Mezi tím jsme nepřetržitě k dispozici na telefonu. A když přijde chvíle, kdy se pacientův zdravotní stav zhorší, nastupuje opět intenzivní péče, kdy jsme s rodinou nepřetržitě v kontaktu a jsme schopni k pacientovi kdykoliv vyjet.

O kolik pacientů jste takto schopni pečovat?

V tuto chvíli máme v jednom okamžiku kapacitu zhruba 10 pacientů v okrese a zhruba tolik jich máme aktuálně i v péči. Jsme schopni je všechny obsáhnout, protože někteří jsou v daném okamžiku stabilizovaní, takže u nich stačí jen ta telefonická konzultace, a jiní potřebují naopak tu intenzivní péči. Kromě toho však poskytujeme také domácí zdravotní péči, jejíž kapacita je různá podle toho, jaké výkony pacienti potřebují. Mimo to poskytujeme ještě v celém benešovském okrese terénní sociální služby, odlehčovací sociální služby, psychologickou poradnu a nově i domácí fyzioterapii. Tam máme zatím asi deset pacientů.

Nové začátky mohou přinést i konec

Příroda i lidský život se řídí určitými cykly. Existují nějaká období, kdy máte práce víc?

Určitě. Obecně – když je víc světla, některé věci se lépe snášejí. V paliativní péči se shodujeme s ostatními hospicovými zařízeními, že jsou určitá období, kdy máme pocit, že pacienti víc umírají a i ti, kteří jsou stabilizovaní, se najednou prudce zhorší. Většinou se jedná o předvánoční čas a pak paradoxně v období předjaří – kolem Velikonoc. Někdy mám pocit, jako by ti nemocní už neměli sílu znovu začínat.

Jak vás vůbec napadlo založit organizaci, která bude poskytovat domácí hospicovou péči?

Byla to souhra šťastných okolností. S domácí péčí jsem se na vlastní kůži poprvé setkala, když mi bylo 19 let. Bylo to těsně po revoluci a já jsem pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. Jednou tam přivezli mého dědečka s infarktem a řekli mi, že do rána zemře. V té době se infarkty tak časně neoperovaly a ani nebyly takové možnosti, jako jsou dnes. Můj dědeček žil celý život na samotě na statku, nikdy nikam necestoval a ten statek byl celý jeho život. Ani do té doby nebyl nikdy hospitalizovaný v nemocnici, takže si uvědomoval, že je situace vážná a že zřejmě zemře. Jediné, co si proto přál, bylo, aby mohl zemřít doma. Udělali jsme tedy všechno pro to, abychom ho na ten statek dostali, a já jsem tam o něj prvních 14 dní intenzivně pečovala. Dědeček naši péči přežil a nakonec žil ještě dalších osm let. Tehdy to byla moje první zkušenost s tím, jak moc je pro lidi důležité být doma. Prošla jsem pak řadou jiných zaměstnání, a když jsem se před několika lety dostala jako redaktorka Českého rozhlasu na reportáž do lůžkového hospice Dobrého Pastýře v Čerčanech, natolik jsem se sladila s jeho zakladatelkou a jejím týmem v myšlence pomáhat pacientům v jejich domácím prostředí, že jsme se rozhodly posílit terénní služby a založily jsme společnost RUAH.

Jaké další služby tedy ještě kromě domácí hospicové péče poskytujete?

Poskytujeme i domácí zdravotní péči, což je běžná výkonová péče, která primárně funguje jako podpora praktických lékařů. Je to péče, kterou poskytujeme pacientům, jejichž zdravotní stav nevyžaduje hospitalizaci, ale potřebují určité ošetřovatelské výkony, jako je například podávání léků, pokud si je nejsou schopni vzít sami, aplikace injekcí nebo i infuzí, převazy a podobně. Navštěvujeme je v jejich domácím prostředí a poskytujeme jim péči, jakou by dostali u svého praktického lékaře nebo v ambulanci.

Tato péče je tedy hrazena z veřejného zdravotního pojištění?

Ano, tuto standardní zdravotní péči hradí zdravotní pojišťovna včetně našich cest. Symbolicky však přispívají na náklady, které jsou mimo zdravotní pojištění v rámci domácí hospicové péče. Částečně ji dotuje i náš kraj v systému sociálních služeb a odborného poradenství a také obce v našem regionu.

Kolik se platí?

Pacienti hradí jen poplatek, který je dostupný téměř všem – 150 korun za den, ale protože péče je samozřejmě mnohem dražší, snažíme se získávat i sponzorské dary, příspěvky z evropských fondů, podporu dostáváme i z různých nadací, zkrátka jak se dá. Na našich webových stránkách https://ruah-ops.cz/ máme nejen přehled našich dárců, ale i informace pro případné další.

Utrpení odsouváme, smrti se bojíme

Domácí péče o nemocné a umírající se za poslední roky přece jen značně proměnila. Jak ji podle vás vnímá veřejnost?

Obrovsky se to změnilo. Vím, že máme ve zvyku mluvit spíš o tom, co nefunguje, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že za poslední roky se to stalo veřejným tématem, o kterém se mluví. Naše společnost není zvyklá mluvit o smrti. Jsme nastavení na výkon, úspěch a štěstí, ale veškeré utrpení jakoby odsouváme stranou, i když je přirozenou součástí života. Nenarážíme tedy na to, že by umírání doma nebylo možné, ale spíš na to, že o něm lidé nemají dostatečné informace. Nicméně zkušenost s těmi už tisíci pacienty, kteří mohli zemřít doma, vede k tomu, že se proměňuje na tuto problematiku nejen náhled laiků, ale i lékařů a zdravotníků.

Chystáte nějaké novinky?

Nově jsme začali s projektem sociální práce v malých obcích, která jde napříč všemi skupinami sociálně ohrožených lidí. Týká se tedy nejen nemocných a seniorů, ale i těch, kteří jsou např. ohroženi ztrátou bydlení. Často máme i klienty s psychickými potížemi, kteří potřebují pomoc při řešení některých situací apod., takže škála pomoci je široká. Jedná se o tříletý projekt financovaný z evropských peněz, který nás teď hodně zaměstnává. A rádi bychom také stavěli – chtěli bychom nové zázemí, které bude důstojnou součástí sociálních služeb v našem regionu.

Magda Hettnerová, redakce uLékaře.cz