Může mít člověk deprese a nebýt blázen?
Pojem deprese v souvislosti s nedávným úmrtím Karla Svobody vyvolal mnoho otázek. Ptáme se, co je to za divnou nemoc...
Pojem deprese v souvislosti s nedávným úmrtím Karla Svobody vyvolal mnoho otázek. Ptáme se, co je to za divnou nemoc, a nedokážeme pochopit, jak je možné, že tak úspěšný člověk mohl sáhnout k tak extrémnímu řešení. Přitom mnozí známe moment, kdy na nás lidově řečeno „padne depka“.
Cítíme se pod psa, máme pocit, že se nám nic nedaří, jsme smutní a připadáme si k ničemu. Když však začneme pátrat po příčině tohoto silného a neustupujícího prožitku, může nám připadat, že žádný „dostatečně objektivní“ důvod není. V tom nás často podporuje i naše okolí slovy: „Co blázníš, vždyť máš dobrou práci, hodného manžela, zdravé děti atd.“ a my na to vlastně neumíme nic namítnout. Jen ten potvora smutek ne a ne odejít…
Jsme však skutečně schopni posoudit, kdy naše nálada je neadekvátní situaci, ve které se nacházíme? Možná právě u deprese narážíme na jeden značně rozšířený mýtus – na mýtus stejnosti, který (překvapivě) spočívá v představě, že jsem všichni stejní. Často předpokládáme, že to, co se líbí nám, musí vyhovovat i jiným a naopak to, co nám vadí, bude obtěžovat i ty ostatní. Jenomže to, co jednomu z nás může připadat jako nejbáječnější ráj, pro druhého může být hotové peklo. Každý máme totiž o svém životě jinou představu, každý toužíme prožít ho jinak.
Z hlediska společnosti se sice očekává, že každý si vybere nějaké místo a je víceméně jedno jaké, hlavně aby na něm fungoval. Jenomže z hlediska spokojenosti jedince na správné volbě záleží velmi a ne vždy to probíhá takhle jednoduše, jak to vypadá. Místo ve společnosti totiž není určeno jen volbou školy a povolání, ale také výběrem zaměstnání, přátel, partnera, místa, kde žijeme, koníčky atd. A naše nespokojenost s tím, co děláme, čemu se věnujeme a jak se cítíme může vzniknout téměř v jakémkoli momentě, kdy se začneme věnovat jiným věcem, než po jakých doopravdy toužíme.
Logicky, čím víc oblastí svého života stavíme v rozporu s tím, co chceme a co cítíme, tím hůř nám je. Navenek to však vůbec nemusí být vidět. Můžeme se dokonce stát úspěšnými, mít dobré výsledky, dostatek peněz, přátel i obdivu, ale my se přesto budeme cítit nespokojeni, nebo dokonce nešťastní. Vtip je v tom, že toto hodnocení spokojenosti nikdy není možno provést zvenku, protože nikdo jiný než já sám nemůže posoudit, jestli můj život je podle mých představ, nebo není.
Proto pokud se ocitneme v depresi, je tak těžké najít u svého okolí pochopení, protože z úhlu pohledu těch ostatních náš život většinou vypadá, že je naprosto v pořádku. Ovšem podstatné není, co si myslí naše okolí, ale co cítíme my. Když jsme plni smutku a pocitů, že se nám život nedaří, nemůžeme chtít po ostatních, aby to vyhodnotili, protože nám nejspíš řeknou, že náš smutek je neadekvátní či patologický (protože z jejich úhlu pohledu to tak opravdu vypadá).
Pokud se z této situace chceme dostat, musíme naopak svém pocity vzít vážně a hledat, jakých svých snů jsme se vzdali a co je potřeba udělat, abychom se k nim co nejvíc přiblížili, protože pokud to neuděláme, také se nám může stát, že po nějakém extrémním řešení sáhneme. Ne proto, že jsme blázni, ale proto, že ze svého úhlu pohledu, podle svých měřítek a pocitů jsme nešťastní a nevíme jak dál.
Dobrá zpráva je, že pokud se svým smutkem chceme něco dělat, můžeme najít odborníka, který naše pocity vezme vážně a pomůže nám zorientovat se v našich skutečných hodnotách a přáních. Tím nám napomůže otevřít cestu, jak se ke svému snu opět přiblížit a deprese se postupně zbavit.
(fil)
