Dětská obezita: krátká zastávka před tím, než postavíte rodiče na pranýř
Za tlusté dítě může rodina. To je nekompromisní tvrzení většiny dietologů, pediatrů a dalších odborníků na hubnutí. Zřejmě to bude pravda, ale proč vlastně?
„Dobře rostlá, udělaný, pěkně tvarované boky, správně živený…“ Tak nějak naši předci nazývali to, čemu my dnes říkáme nadváha nebo obezita. Kdysi dávno bývala kila navíc znakem majetnosti. Dnes kroutíme hlavou a odvracíme pohled. Vlastně – jak kteří. Část dospělé a tím pádem i dětské populace jako by už rezignovala. Na kritiku i případnou snahu zhubnout. Nelze se divit.
Jsme v tom všichni, pohoda
Proč se snažit něco shodit, když s touhle zátěží žije zjevně kdekdo a tak nějak se nic neděje? Stačí se pozorněji rozhlédnout kolem sebe a opravdu budete mít pocit, že nějaká ta kila navíc má každý druhý. Vykukují z rukávů, jukají na nás zpod triček či pásků a pyšně se předvádějí světu v tolik milovaných džínách na tělo. A je jedno, zda jdete po Václaváku, nebo stojíte před okresní střední školou. Obezita je prostě součástí dnešní doby. Mohutně se na ní vydělává, oblečením počínaje a hubnoucími přípravky konče. A vzato kolem a kolem – vždyť na rozzářené boubelaté modelky se mnohdy dívá lépe než na vychrtlé bezúsměvné kostřičky. Takže co ti doktoři pořád tu nadváhu tolik řeší?
Může to špatně skončit
Odpověď je jednoduchá. Lékařům nejde ani tak o to, co je na první pohled vidět, ale spíše o to, co se projeví třeba až za pár desítek let. I proto je tolik děsí stále se zvyšující množství obézních dětí. Zatímco macaté dospělé doběhne infarkt až třeba na stará kolena, dítě s nadváhou od školky může mrtvice skolit už před třicítkou. Ale – a vracíme se na začátek – aby se mohla dětská obezita vůbec nějak začít řešit, je nezbytná spolupráce dospělých, tedy rodičů. Jenže ti, navíc pokud sami nadváhu mají, nebývají většinou procesu zdravého hubnutí nakloněni. Radikální úprava životosprávy celé rodiny, tedy naprostá změna ve vaření, zařazení pravidelného pohybu, skoncování se zlozvyky alkoholem počínaje a fastfoody konče – to je obrovská porce práce, odříkání a sebezapření. A proč se takhle zoufale snažit, když tenhle problém má tolik lidí a tak nějak se nic neděje…?
Fakt díky, mami!
Začarovaný kruh? Často ano. Všichni víme, že rodiče, pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí jít potomkům příkladem. V případě redukce hmotnosti to platí dvojnásob. Jenže to bolí, psychicky i fyzicky. Také to bývá poměrně razantní zásah do rodinných financí – nakupovat zdravé, kvalitní potraviny, platit fitcentra, pohybové kroužky nebo nakoupit kola či běžecké boty, to nebývá za hubičku. Ale nejtěžší je se odhodlat, tedy změnit to, co máme léta v hlavě naučené. Přehodnotit zvyky (ke kafíčku nemusí být vždy koláč), tradice (v neděli jen řízek a potom šlofíček), překopat běžný denní program (už ne autem do školy, jde se po svých) a přitom se nezhroutit a po týdnu to nevzdat, to chce opravdu pevné odhodlání. Vděčnosti se přitom od svých ratolestí rozhodně nedočkáte, alespoň ne zpočátku. Spíše uslyšíte věty typu „kdo si tohle zase vymyslel…“ doprovázené tlumeným šustěním pytlíku plného křehkých a lahodných chipsů.
Jen pro silné
Snažit se o redukci váhy svého dítěte je v praxi nesmírně těžké. My jako rodiče většinou tušíme, že obéznímu potomkovi hrozí velmi záhy cukrovka, nárůst cholesterolu i zvýšený krevní tlak. Víme, že je na nás mnoho let závislý, co se jídla týká. Chceme pro dítě to nejlepší, ne aby se stydělo vzít si tílko nebo plavky. Ale najdeme v sobě sílu, při tom všem, co nám dennodenně život nakládá, ke změně a tím de facto k otevřenému vyhlášení války? Jen málokteré dítě totiž s úsměvem „najede“ na vařenou zeleninu, nízkotučné jogurty, čistou vodu, přesně odvážené porce a večerní jogging místo počítače. Navíc rodiče obecně nemládnou, spíše naopak. První potomek přichází po třicítce, druhý před čtyřicítkou – a energie nejen na pravidelný sport se s nárůstem věku pěkně rychle vytrácí.
I snaha se cení
Je faktem, že mnoho rodičů se tváří, že se jich obezita potomků netýká nebo své děti tolerují a doufají, že z tloušťky vyrostou. Další se zase stydí za svůj výchovný neúspěch, a tak důsledky raději nevnímají. Jiní nastaví od hodiny tvrdou dietu, která samozřejmě vede jen k dalším problémům, například bulimii. A pak jsou rodiče, kteří se snaží. Bojují. Třeba proti málo hodinám tělocviku, proti automatům na sladké ve škole nebo za kvalitnější stravu ve školní jídelně. Jdou příkladem a některým to vyjde, jiných se ale „rodinná kila“ drží přeurputně, třeba i vinou genetiky. Hrstka odhodlaných pak kromě nadváhy válčí i proti předsudkům a lhostejné konzumní společnosti, která místo bití na poplach vymýšlí, jak faldíky pětiletých slečen zakrýt módními volánky, a oplácaným školákům nabízí zeštíhlující slipy za výprodejové ceny.
Souboj s obezitou není snadný. Neodsuzujme proto ty, kterým se hned nedaří. Možná je zapotřebí širších změn než jen těch v rámci rodiny.
Helena Novotná
Názor první
MUDr. Hana Mojžíšová
specialistka na problematiku výživy, zdravého životního stylu a zdravého hubnutí
Rodiče v tom nejsou sami
Žijeme v uspěchané a stresem nabité době, navíc v tzv. obezitogenním prostředí. To znamená, že na nás nástrahy číhají téměř na každém kroku – jídlo je v prakticky dostupné nonstop, rychlá občerstvení téměř na každém kroku apod. Dalším faktorem doby je nedostatek pohybu ve všech věkových kategoriích a nízká zdravotní gramotnost populace – neznáme důsledky špatné životosprávy nebo problémy bagatelizujeme. Jsme společností s velkou tolerancí obecně k různým prohřeškům, jídlo nevyjímaje a na poli vhodné a účinné osvěty máme velký dluh. To ale nikoho neomlouvá. Pokud problém existuje, víme o něm nebo nás na něj pediatr či jiný odborník upozorní, je nutné hledat řešení. Obezita vázaná na genetické onemocnění se vyskytuje minimálně, odhady jsou 3–5 % populace. Jinak podíl genetické „vlohy“ k nadbytečným kilogramům se udává 40–60 %, druhá část vlivu na hmotnost záleží na naší životosprávě. Kromě genů se v rodinách s problémem obezity „dědí“ i nevhodné návyky a špatné vzorce chování. A bývají zakořeněné hluboko. Redukce váhy je však možná. Musí ale dojít k pochopení problému ze strany rodičů a ke spolupráci. Změny by měly být postupné. Nejde o striktní diety, stravovat se lze chutně a zdravě, není třeba žít s pocitem hladu. Diety s počítáním kalorií se pro děti nehodí, lepší je stravovat se racionálně a učit potomka aktivně trávit čas.
Názor druhý
MUDr. Miroslav Toms
pediatr-specialista Jindřichův Hradec
Vliv rodiny je zásadní
V principu je všeobecný nárůst obezity včetně té dětské dán tím, že jsme geneticky vybavení spíše pro zadržování a „konzervování“ energie, což bylo pro vývoj lidského rodu naprosto nezbytné. V posledních desítkách let však žijí lidé v bohatších částech světa v prostředí, které k obezitě přímo vybízí. Je nadbytek potravy, jejíž získání je proti minulosti prakticky bezpracné (myšleno fyzickým úsilím). Technologický vývoj nás současně téměř zbavil našeho nejpřirozenějšího pohybu, tedy chůze. Ovšem obecně jde jednoznačně o nesprávné stravovací návyky a výrazný pokles pohybových aktivit dnešních dětí. Rodina má samozřejmě zcela zásadní roli v tom, zda je ochotna a schopna své děti naučit, jak se v tomto relativně novém prostředí pohybovat a jak se rozumově správně vypořádat s nástrahami moderní doby. Pokud je zjevné, že se dítě dostalo do pásma nadváhy či přímo obezity, pak je třeba s léčbou – tedy nápravou životního stylu rodiny – začít ihned, tedy hluboko v předškolním věku. Čekat na školní věk, či dokonce „zda z toho nevyroste“ je zcela zásadní chybou. Zbavit se obezity navždy – to se podaří málokdy. Je to celoživotní boj. Spíše je možné změnit její stupeň, dopracovat se k nadváze nebo z nadváhy do správné váhy a tu se snažit udržet. Šance na úspěch je vždy podstatně vyšší u rodiny předškoláka, která vše bere vážně, než u silně obézního dorostence. Pokud někdo najde v sobě dost motivace ke zvládnutí obezity v dětském věku, pak má dobrou šanci vydržet i v dospělosti.
