„Mám pro své pacienty opravdové pochopení, sám jsem velký gurmán,“ říká prof. MUDr. Martin Haluzík, DrSc., přednosta Centra diabetologie pražského Institutu klinické a experimentální medicíny, když přijde řeč na obezitu, která je hlavním rizikovým faktorem vzniku cukrovky 2. typu. Přesto ale radí s přejídáním přestat a mít z cukrovky větší respekt. S nemocí se sice dá díky špičkovým léčebným možnostem docela dobře žít, ale i tak způsobuje v těle řadu nežádoucích změn. A čím později je diagnostikovaná, tím více jsou jí mnohé orgány nevratně poškozeny.

Lékaři bijí na poplach a upozorňují, že podle nejnovějších statistik má až 55 % obyvatel České republiky problém s nadváhou. Navíc z tohoto počtu je téměř polovina vyloženě obézních. S tím jistě souvisí fakt, že tu žije přes milion cukrovkářů a každoročně jich tisíce přibývají. Vypadá to, že se asi cukrovky příliš nebojíme. „To, jak člověk vnímá cukrovku, se liší podle toho, jestli už sám onemocněl, nebo je teprve ve vysokém riziku. Záleží i na tom, jestli má zkušenost s nemocí, třeba když už ji někdo z rodiny měl, včetně nějakých nežádoucích důsledků. Pak lidé cukrovku vnímají s respektem, který si nemoc zaslouží,“ vysvětluje profesor Haluzík. „Ale mnozí z nás se nebojí ničeho. A když se na nemoc přijde, bývá už pozdě.“

Časovanou bombu odhalí prevence

Cukrovka je zrádná, podobně jako vysoký krevní tlak nebo vysoký cholesterol. Žádná z těchto nemocí totiž ze začátku nebolí. Takže lidi, u nichž začíná, nic nenutí vyrazit k lékaři. V časném stadiu, když je hladina cukru už lehce zvýšená nebo cukrovka začala, může být člověk celkově unavený, necítit se úplně dobře, může už mít zvýšenou žízeň a chodit v noci častěji močit. „Nic z toho nás ale nenavede úplně na diagnózu cukrovky, řada věcí se dá vysvětlit i jinými nemocemi. Proto si myslím, že ve chvíli, kdy se člověk necítí úplně dobře, ať už jsou déle trvající příznaky jakékoliv, jediná rozumná věc, kterou může udělat, je, že si zajde ke svému praktickému lékaři,“ doporučuje profesor Haluzík. Ten pacienta vyšetří, změří mu krevní tlak, nechá nabrat krev a moč pro laboratorní vyšetření a podle výsledků postupuje dál. Také proto je důležité docházet na preventivní prohlídky. 

Poradit se s lékařem

____________________________________________

Profesor Haluzík radí 1: Jste zdraví, ale míváte občas pocit na omdlení, jako byste neměli dost cukru? 

Není to vzácný jev a není to ani signál vyššího rizika cukrovky. Když se provedlo kontinuální měření hladiny krevního cukru, glykémie, pomocí senzoru zdravým lidem, zjistilo se, že i zdravý člověk stráví kolem 5 % času každý den s příliš nízkou hladinou cukru v krvi (hypoglykémií) – tedy pod hodnotou 4 mmo/l. Je to spíše známka toho, že citlivost těla na inzulin je poměrně vysoká. Stav může vzniknout tak, že zkonzumujeme „rychlé“ cukry, vyplaví se inzulin, který cukr v krvi rychle odbourá. Jedním z mechanismů, jak cukrovka vzniká, je to, že se zhoršuje reakce těla na inzulin snižující hladinu cukru v krvi. Inzulin tedy v tomto případě pracuje dobře a možná až moc rychle.

____________________________________________

Fatální několikaleté zpoždění

Ve stadiu počínající cukrovky, odborně prediabetu, může pacient bez diagnózy klidně existovat i tři nebo čtyři roky. Už v tu chvíli vyšší hladina cukru v krvi poškozuje cévy a orgány a mohou se rozvíjet komplikace cukrovky – vyšší je riziko srdečně-cévních komplikací, poškození ledvin a očí. „Bohužel, když člověk přijde o čtyři roky později, přichází už s rozvinutou cukrovkou, s poměrně vysokou hladinou cukru a s komplikacemi cukrovky. Jenže my už poškozené orgány neumíme vrátit do původního stavu. Nemoc se dá zpomalit, stabilizovat, ale třeba srdce, když člověk dostane infarkt, už nikdy nebude, jaké bylo před tím,“ říká diabetolog.

____________________________________________

Kolik lidí přichází s cukrovkou k lékaři pozdě?

Zhruba 10 % naší populace má diagnostikovanou cukrovku. A další dvě až tři procenta mají cukrovku, o níž nevědí. To jsou jednoznačně ti, kteří přicházejí pozdě. Cukrovka se zjistí až náhodně při jiném vyšetření nebo třeba až tehdy, když je člověk přijatý do nemocnice s infarktem nebo s cévní mozkovou příhodou.

____________________________________________

Dnes mají cukrovkáři o hodně snazší život než dříve

Dnes se dá s cukrovkou žít mnohem snáze než před deseti a více lety. Máme k dispozici mnohem více léků, mnohem kvalitnější inzuliny a hlavně mnohem komfortnější způsob jejich podání. „Ten sice zůstává injekční, ale když jsem studoval, v osmdesátých letech, pamatuji si, že pacienti s cukrovkou neměli žádná jednorázová pera. K podávání inzulinu sloužily stříkačky a jehly, které museli používat opakovaně dlouhodobě. Museli je doma brousit a dezinfikovat. Vpich byl velmi bolestivý a působení tehdejších inzulinů mnohem více nepředvídatelné, glykémie mnohem více kolísaly,“ vzpomíná profesor Haluzík.

____________________________________________

BOX: Pacientský příběh: Technologický pokrok v léčbě cukrovky v jednom životě cukrovkářky – od pera k pumpě a senzoru

Renatě je dnes 19 let, cukrovku 1. typu jí diagnostikovali týden po jejích šestých narozeninách. Žije s nemocí tedy již 13. rokem. Není to tak dlouhá doba, ale pokud jde o léčbu, změnilo se během těch let strašně moc. Začínala s inzulinovými pery s výměnnými náplněmi, jeden inzulin měla na den, druhý, s pozvolnějším působením, na noc. V nemocnici se její maminka ještě učila pro jistotu naplnit jednorázovou injekční stříkačku z ampulky inzulinu, kdyby se někdy stalo, že inzulinové pero přestane fungovat.

Postupem doby jí diabetolog měnil inzuliny za novější a lépe fungující. Pera později již měla jen jednorázová předplněná. Zhruba ve 12 letech dostala, stále ještě jako „perařka“, své první senzory na kontinuální měření glykémie. Protože neměla pumpu, musela si aplikaci, kam senzor odesílal informace o měřené glykémii, nainstalovat do mobilu.

V 17 letech se Renata konečně odhodlala přejít k léčbě inzulinovou pumpou, váhala s tím, protože nechtěla mít přístroj neustále upevněný u těla. Její kompenzace cukrovky se ale díky průběžnému 24hodinovému dávkování inzulinu do organismu zlepšila. Také neustálé sledování glykémie senzory si dnes už Renata nemůže vynachválit. K tomu dostala i nejnovější typ inzulinové pumpy, který již se senzorem napřímo komunikuje natolik, že například umí předvídat, kolik inzulinu bude tělo potřebovat, automaticky pomáhá snížit vysoké hladiny glukózy v krvi a také zastaví výdej inzulinu, když hrozí nebezpečí hypoglykémie.

____________________________________________

Jak šel čas s technologiemi pomáhajícími diabetikům

• Do 80. let 20. století: injekce a jehly na doma.
• 1985: první inzulinové pero s výměnnými náplněmi.
• Počátek 80. let: první inzulinová pumpa pro cukrovkáře 1. typu, první glukometr pro domácí měření glykémie z prstu.
• 2004: první kontinuální monitor glykémie.
• 2006: první kontinuální monitor glykémie integrovaný s inzulinovou pumpou.

____________________________________________

Skvělý lék se špatnou pověstí

Pacienti mají pocit, že předpis inzulinu pro ně znamená, že už je jejich nemoc špatná. Někdy může být, ale ve většině případů to tak vůbec být nemusí! Cukrovka vzniká ze dvou důvodů – jednak kvůli snížené citlivosti na inzulin, jednak ubývá beta-buněk, což jsou buňky ve slinivce břišní, které inzulin vyrábějí. „Když není vlastního inzulinu dost, je nutná léčba, kdy se inzulin dodává injekčně. Vždy svým pacientům říkám, že to je výborná léčba, že inzulin je nejlepší lék na cukrovku, který máme, protože je to přesně to, co jim chybí,“ zdůrazňuje profesor Haluzík. „Způsob podání inzulinu je dnes jednoduchý. Inzuliny jsou vyladěné tak, že mají předvídatelný účinek a riziko vzniku hypoglykémií je podstatně menší, než bývalo. Mnohým pacientům stačí pro kompenzaci cukrovky třeba jen jedna injekce denně.“

____________________________________________

Profesor Haluzík radí 2 – jak žít, abych se nezařadil k milionu cukrovkářů?

Za mne je nejdůležitější rozumně se stravovat – nepřejídat se, nejíst pozdě večer, nepít moc alkoholu. Dále je zásadní dostatečně spát, nepřehánět to s prací, mít čas i na sebe – tedy nebýt permanentně ve stresu, že něco nestíhám. Pak člověk skončí tak, že dostane infarkt a už stejně nic nebude stíhat. Je rozumné vrátit se k tomu, co vždy platilo jako recept na dobrý život: umět odpočívat, zdravě jíst a asi úplně nejdůležitější je pravidelná fyzická aktivita. Jak na ni? Nejedu autem až na místo, kam potřebuji. Nebo jedu, ale jdu se tam na 20 minut projít. Stačí chůze 30–40 minut denně. Není nutné hned běhat maraton nebo chodit do posilovny.

____________________________________________

(lacz)