Aplikaci růstového hormonu zvládne i dítě samotné!

Růstové poruchy. Sousloví, kterého se mnoho rodičů u svých dětí bojí.

S rozvojem medicíny a stále větší dostupností terapie umělého růstového hormonu už však růstové poruchy nemusí znamenat hendikep. Přesto ale od dítěte trpícího růstovou poruchou vyžaduje terapie alespoň částečnou spolupráci. A to při jeho aplikaci.

Injekce je nezbytná

Pokud je růstová porucha způsobena nedostatečnou produkcí růstového hormonu, je terapie poměrně jednoduchá. Stačí podávat pravidelně růstový hormon. Ten však, protože se jedná o bílkovinu, nelze podávat ústy. Při tzv. perorálním užití by totiž došlo k jeho natrávení, stejně jako například u bílkovin v mase. Proto je třeba uměle vyrobený růstový hormon podávat injekčně.

Injekce se aplikují denně, přičemž nejlepší doba pro aplikaci je před spaním. Za normálních okolností je hladina růstového hormonu v krvi nejvyšší v noci a podáváním před spaním se napodobí přirozený rytmus produkce růstového hormonu. Vpich se provádí pouze do podkoží, a to nejlépe na přední stranu stehen nebo do zadečku. Místa vpichu je ovšem třeba vždy střídat, aby nedocházelo k poškození kůže a podkoží.

Zodpovědnost za zdraví v dětských rukách

Samotná aplikace je velmi jednoduchá. Neprovádí se totiž klasickou jehlou a stříkačkou, ale tzv. perem, které vypadá zhruba jako to, které se používá pro aplikaci inzulinu u diabetiků. Proto jeho obsluhu zvládne i velmi malé dítě. Naučit dítě samo si aplikovat růstový hormon s sebou přináší celou řadu výhod. Jednak se dítě naučí samostatnosti a jednak si tento návyk zafixuje i na dobu, kdy je mimo dosah rodičů (školy v přírodě, výlety, tábory), ale dokáže se i naučit pravidelnému režimu a zodpovědnosti za své zdraví. Pro rodiče a zbytek rodiny to naopak znamená ulehčení v péči o dítě s růstovou poruchou.

Proto je třeba začít s učením samoaplikace růstového hormonu co nejdříve. Odborníci udávají, že optimální věk pro postupné přenesení zodpovědnosti na dítě je kolem nástupu na základní školu, tedy cca od šesti let věku. V té době si totiž dítě již uvědomuje následky svého jednání, navíc si může díky svěření zodpovědnosti připadat i velmi „dospělé“. Přesto ale nelze vše nechat jen na dítěti. Rodiče by měli malého pacienta pravidelně kontrolovat, a to nejen při aplikaci, ale i z hlediska účinnosti terapie. K tomu jim pomůžou jak růstové tabulky, tak i spolupráce s ošetřujícím lékařem.

(kam)

Zdroje:
www.vivo.colostate.edu
emedicine.medscape.com
www.magicfoundation.org