Jehly jsou postrachem mnoha pacientů, jak velkých, tak malých. Co je hlavní příčinou tohoto strachu? Vpich jehly ve většině případů přece přichází jen jednou za čas a trvá pár vteřin.
V první řadě vnímáme pocit, že nám chce někdo ublížit, že nám chce způsobit bolest – blíží se k nám přece cizí člověk s ostrým předmětem! Hlavně děti si uvědomují, že musí hájit svá práva. Vzniklý strach pak nutí bránit se procesu očkování či odběru krve, který je však pro nás přínosný.
Jsou někteří jedinci ke strachu z jehel obecně náchylnější?
Některé studie sice zmiňují možné dědičné predispozice k fobii z jehel, ale mnoho lidí svůj strach získá v dětství třeba vinou špatného chování zdravotníka či rodičů. Bylo také zjištěno, že fobií z jehel trpí každý pátý člověk, který si musí píchat injekce často. Na druhou stranu, kdo si takto aplikuje lék pravidelně, rychleji a snáz svůj strach dokáže ovládnout – prostě musí.
Zmínila jste roli rodičů. Mohou strach z injekcí v dítěti vypěstovat svým ne vždy správným přístupem?
Rozhodně ano. Dítě potřebuje pocit jistoty. Pokud vidí při odběru maminku, jak se bledá tiše hroutí, okamžitě se to na ně přenese a začne se bát také. Je nutné, aby dospělí šli příkladem, nedali najevo strach a vlastní obavy, pokusili se být vnitřně smíření. A pak je tu ještě jeden aspekt objevující se v posledních letech – pokud rodiče pochybují o vhodnosti a užitečnosti očkování a již větší dítě podobné úvahy či diskuze doma slyší, může nejistotu dospělých přetavit právě ve vzdor vůči očkování. Proč do sebe nechat píchat jehlou, když si rodiče očkováním nejsou jistí?
Jak se tedy jako rodič chovat k dítěti, aby z jehel nemělo strach?
Jak už jsem říkala, naučit se svoje obavy ovládat, a pokud to nedokážeme, posílat na odběry a očkování s potomkem raději někoho klidnějšího. Je vhodné (adekvátně k věku) objasnit, proč je nutné vpich jehly podstoupit. Vyhněte se přitom slibům, že to vůbec nebude bolet. Přiznejte, že jde sice o nepříjemnost, ale krátkou. Pomáhají pohádky na toto téma nebo hraní „na doktora“ s očkováním oblíbených hraček. V mnoha případech je také vhodné nebát se rázněji uplatnit svoji autoritu. Rozhodnout, že to tak bude, protože je to potřebné. Říkám tomu laskavá přísnost.
Doporučujete předem o celé stresové situaci s potomkem mluvit, nebo je to spíše na škodu?
Doporučovala bych předem vysvětlit a rámcově popsat, co dítě při odběru či očkování čeká a proč je zákrok důležitý. Začít můžeme už u dětí mezi dvěma a třemi lety. Rozhodně bych ale nezabíhala do podrobností o zkumavkách s krví, nutnosti naběhlé žíly a podobně.
Když už se strach dítěte v ordinaci projeví, jak ho nejlépe překonat?
Chovat se laskavě, s úsměvem, ale rozhodně. Mladší děti lze vzít na klín, starší držet za ruku. Zabírá třeba odvedení pozornosti, aby dítě nesledovalo sestru při práci. Větší děti můžete doma naučit pomalé a hluboké dýchání, které zklidňuje. Nezakazujte pláč ani se mu nevysmívejte, může to stres u dítěte ještě zvětšit. A důležitá je i pochvala po injekci, ať už to probíhalo jakkoliv.
Může strach z jehel přerůst až ve fobii?
Pokud jde o fobii, tak ta často souvisí i se strachem z krve či zranění. Jde o přehnanou reakci organismu na daný předmět, při níž nechybí bušení srdce, bolest břicha, panika a dotyčný může i omdlít. Fobie z jehel může vzniknout vinou nějakého nepříjemného zážitku, třeba právě z dětství. Mnoho lidí s tímto problémem ale přesný důvod své fobie ani okamžik jejího vzniku pojmenovat nedokáže.
Jak by měl v případě očkování či odběru krve vypadat správný přístup zdravotnického personálu?
Pokud někdo, ať dítě či dospělý, má z jehel opravdu až ochromující strach, měl by to zdravotníkovi předem říci. Už jen to, že se člověk svěří, ho často uklidní. Sestra by měla navrhnout, jak očkování nebo odběr provést tak, aby to bylo co nejméně stresující. Zda je lepší provést vše vsedě či vleže (což působí prevence před omdlením), dítě jemně sevřít v náručí, mít s sebou doprovod nebo třeba použít před vpichem znecitlivující krém.
Právě znecitlivující krém je pro mnoho rodičů velkým pomocníkem v boji se strachem z jehel...
Pokud dítěti primárně vadí bolest, pak rozhodně. Když je mu nepříjemné už samo prostředí (bílé pláště) nebo ho děsí pohled na jehlu, pak může aplikace krému zabrat jen částečně. Na druhou stranu některé děti může uklidnit proces nanášení přípravku – cítí, že rodič něco dělá pro jejich bezpečí a s větší důvěrou se svěří do rukou zdravotníka.
Jak lze strach z jehel řešit a kdy je třeba vyhledat pomoc psychologa?
Značným problémem může být strach z jehel v případě, kdy dítěti (ale samozřejmě i dospělému) musí být kvůli dlouhodobé nemoci injekčně aplikován lék často. Jestliže kvůli svému strachu, který se mu nedaří zvládnout, začne léčbu zanedbávat, je na čase vyhledat odbornou pomoc. Terapeut by měl pomoci s překonáním psychologických bariér a s odblokováním vnitřních „zámků“. Nejčastěji se v tomto případě používá technika zvaná expozice. Jedinec trpící strachem z jehel nebo dokonce fobií z nich je postupně otužován kontaktem s těmito předměty. Pozvolna se k nim přibližuje jak fyzicky (dívá se na ně, bere je do rukou), tak psychicky (pomalu překonává strach). Dobré je také naučit se, jak před odběrem nebo očkováním správně dýchat a uklidnit se. Způsobů jak bojovat se strachem z jehel je ale více, osvědčila se například i metoda spojená se zatínáním svalů, díky němuž lze ubránit prudkému poklesu krevního tlaku a mdlobám.
(hno)