Opiáty na cestě historií lidstva – II. část
První část na cestě "opiovou historií" čtenáře zavedla mezi pravěké lidi, veselící se právě za pomoci opia získávaného z máku, přes novověké taje tzv. Laudana až k první zmínce o aplikaci nitrožilních drog. Druhá část se pak zaměřuje na století dvacáté.
Za prvními zákazy omezujícími užívání opiátů stál jeden důležitý faktor. Přestože perorální (ústní) užívání opia bylo považováno za společensky přijatelné, nebo dokonce módní, kouření opia bylo zcela společensky nepřijatelné. Jako první to pocítila společnost v USA. Tam se kouření opia dostalo spolu s čínskými imigranty a stalo se symbolem jejich chudoby. První zákon zakazující kouření opia byl přijat v Kalifornii v roce 1875, tedy v době, kdy bylo opium bez omezení užíváno v milionech domácností.
První protidrogové zákony
Už o několik desítek let dříve si nebezpečí opia uvědomila i dnešní světová mocnost Čína. Několikrát zakázala na svém území kouření opia. Přesto se opium do Číny dováželo ve velkém a zároveň tam bylo pašováno z Indie – tehdejší britské kolonie. Roku 1839 dala čínská vláda hodit do moře 1 227 000 kg opia dovezeného z Indie a zakázala další obchod s Anglií. V důsledku toho začala r. 1839 tzv. opiová válka, která skončila r. 1843 úplným vítězstvím Anglie. Do Číny tak byl znovu zaveden dovoz opia, který zvláště po 2. opiové válce mnohonásobně stoupl.
20. století
S novým stoletím se začaly ve společnosti objevovat i nové protiopiové nálady. V roce 1909 byl postaven mimo zákon import opia připraveného ke kouření. Čína podepsala smlouvu s indickou vládou, podle které se měl od roku 1908 každoročně snížit dovoz opia o 10 %. Toto opatření však jen způsobilo nárůst množství pašovaného opia a morfinu. Po 1. mezinárodní opiové konvenci v Šanghaji bylo doporučeno i ostatním státům, aby začaly po vzoru Číny bojovat proti opiu. 23. 1. 1912 tak podepsalo 12 států v Haagu Mezinárodní opiovou úmluvu. Následně bylo opium, s výjimkou medicínského použití, mezinárodně kontrolováno a drogovými (dříve opiovými) zákony v mnoha zemích zakázáno.
V Severní Americe byl schválen opiový zákon v roce 1914, ve Francii v roce 1916. Československo ho schválilo podpisem Versailleské mírové smlouvy roku 1920, ale prováděcí zákon vyšel až o tři roky později.
Tím byly opium a jeho deriváty, jako heroiny, postaveny mimo zákon. Počty závislých se tak poněkud snížily, za 2. světové války ale znovu vzrostly. Proto byla v roce 1961 v New Yorku podepsána Jednotná úmluva o omamných látkách. Zdálo se, že opiový problém byl vyřešen. Nebyla to ale pravda.
Květinové děti a další
Další nárůst spotřeby opiátů nastal v 70. letech spolu s rozvojem hnutí hippies. Závislými se stalo mnoho příznivců tohoto hnutí, přičemž mnoho z nich zaplatilo za svou závislost životem. Jednou z nejznámějších obětí heroinu byla zpěvačka Janis Joplin.
V dalších letech se opiáty rozšířily i do měst a v některých metropolích se vytvořily feťácké oblasti, kam běžný občan raději nevstupoval. O opiátech se začaly psát knihy a znovu se rozběhla osvětová kampaň o škodlivosti drog. Například situaci v Berlíně dobře popsala kniha My děti ze stanice ZOO od mladé narkomanky Christiane F.
Problém opiátů tak zdaleka nekončí. Poptávka po heroinu je dnes tak velká, že uživí všechny jeho dodavatele a výrobce z Turecka, Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Indie, Nepálu, Bangladéše, Barmy, Thajska, Laosu a dalších zemí jihovýchodní Asie.
(kam)
