Deprese, úzkost, myšlenky na sebevraždu, nechuť k životu, marnost, bezcennost, bezvýznamnost, nespavost, migrény
Dobrý den,
stydím se se svým problémem vyjít ven mezi cizí lidi. Mí blízcí přátelé o nich vědí, nicméně rodina ne. Je mi 22 let, studuji architekturu, ke škole pracuji a už 7 let trpím depresemi, které byly v posledních třech letech silně utlumeny vztahem s dívkou, nicméně pořád zde byly. Od té doby uběhl již rok a mám pocit, že jsem v depresi víceméně pořád. Nedokážu se radovat z maličkostí, nedokážu se radovat z nádherných koncertů, které si vybírám a které navštěvuji, nedokážu se radovat jak ze studijních, tak ani z pracovních úspěchů, kterých je opravdu více než dost. Jako malý jsem toužil závodit a když jsem měl možnost závodit v Porsche na závodním okruhu, ani to mi neudělalo radost. Mám silné pocity úzkosti. Pocity marnosti. Mám pocit, že všechno je zbytečné. Mám pocit, že život nemá smysl. V noci špatně spávám, víceméně nespávám, usínám kolem třetí hodiny a probouzím se a mám "bolesti duše", které mám v tu chvíli tendenci řešit skokem z okna, což momentálně zatím očividně nenastalo. Nechci takto trpět. Chci se mít dobře. Mám pocit, že lidi okolo mě jsou hloupí, že žiju ve světě, který se mi nelíbí, který není pro mě - ve světě, kam nepatřím. Nebo to taky může být naopak? Když mě někdo pochválí - v práci například, tak z toho nic nemám, dokud nepříjdu za někým a nepochlubím se mu tím a ten to pak ocení. Ale stejně z toho nemám žádný kladný pocit. Ostatní lidi ani nevydržím dlouho poslouchat. Mám stavy, kdy se mi silně zvedne tep a pak mám pocit, že každou chvíli vybouchnu, že bych měl skočit z okna, že bych se měl utopit, otrávit, zastřelit... Pravidelně mívám stavy, kdy prostě musím jít ven a hodiny marně chodím po okolí, hledám útěchu někde, ležím na lavičce v parku. Na ostatní lidi obecně působím v pohodě a pozitivně. Ale přitom duševně trpím. A jakmile jsem sám, dostaví se úzkost maximální, i když je mi samota pořád příjemnější, než být s někým někde. Nevím, co čekám za odpověď na tuto "zpověď", každopádně jedno vím určitě - takhle dál žít opravdu nemůžu a chtěl bych to řešit chlapsky - bojuj nebo uteč. Nedokážu si představit, že bych takto žil dalších 60 let, když bych byl hodně optimistický. Můj mozek pracuje každou chvíli na 110 % (aspoň mám ten pocit). Všeho si všímám, všechno vidím, všechno vnímám. Každou maličkost. Mám pocit, že se z toho někdy zblázním. Je to všechno podvědomé se mi zdá. Jak vypnout mozek? Jak si snížit iq a být hloupější a být šťastnější? Podle testování mensy čr mám iq 168. Závidím všem automechanikům, truhlářům, svářečům a kdo ví komu, kdo má krásnou rodinu, kdo má práci, která ho uživí... Ale hlavní je ta rodina. Nemám pocit, že takové štěstí někdy najdu. Kdo by taky se mnou vydržel. Jsem mizantrop, trpím depresemi... Práci poslední dobou dělám jen napůl. Utíkám od rozdělaných děl. Těkám od jednoho k druhému, začínám mít ve věcech zmatek, cítím změnu produktivity směrem dolů.
A kromě toho všeho trpím šílenými migrénami, které nastávají 4-5x do týdne, z toho vždy minimálně takovým způsobem, že nemůžu ani chodit pomalu a zvracím a jsem rád, když se dostanu v pořádku domů.
Omlouvám se za vyčerpávající zprávu, nicméně stejně to není vše, co bych ze sebe chtěl dostat. Nevím, jak se mi dá pomoci. Psycholog mi nepomůže. Jsem odolný vůči všem povídáním o tom, co vnímat jinak, na co se soustředit a z čeho se radovat apod. A bojím se léků, aby nezměnily mou osobnost. Nevím co si o všem tom sám myslet. Každopádně bych rád normální život a ne tyto muka, která už opravdu nevím, jak dál zvládat. Uvažuji silně o drogách, protože takto se to opravdu dál nedá.
Mockrát děkuji předem za odpověď.
S pozdravem,
Michal Dlouhý
Milý Michale- díky za důvěru.
Moc ráda bych Vám napsala něco laskavého, přívětivého, al...
