Typická duševní rozlada, léčba jistě pomůže
Dobrý den,
ráda bych věděla Váš názor, jestli je potřeba něco řešit nebo ne.
Je mi 37let, mám dvě děti 10 a 7 let a troufám si říct spokojené manželství i práci.
Bývala jsem vždy veselá, i když odjakživa mám pocit, že musím pořád něco řešit a do něčeho se plést. Bohužel s přibývajícím věkem se tato neřest prohlubuje. Asi je to i tím, že člověk už něco i zažil (úmrtí, nemoci v rodině, různá zklamání). V rodině se řeší i alkoholismus. Je to pro mě dost citlivé, ale naštěstí se to netýká mého manžela. Bohužel i on měl otce alkoholika, takže dispozice k tomu je a proto mám při každé příležitosti, kdy pije nepříjemné pocity. Proto jakmile je nějaká akce, kdy on pije, tak mi to dělá zle, mám špatnou náladu. Já sama piji jen vyjímečně a málo. Začíná se ze mne stávat čím dál větší pesimista, už se nedokážu spontánně radovat nebo se odreagovat. Mívám někdy stavy, kdy jen sedím, přemýšlím, vše je špatně. Jsem často plačtivá, nedokážu si odjakživa prosadit svůj názor, za kterým si stojím a začnu hned brečet (možná až po chvilce, kdy uvolním emoce, jsem pak schopná říct to, co cítím), nedokážu si obhájit svůj názor a stát si za ním, vždy je mi hned do breku. Nerada bych, aby takové byly i mé dcery, protože je to někdy opravdu hodně těžké a v dnešní době musí člověk být průbojný, jinak se stane otloukánkem pro ostatní. Ale jak je to naučit, že se jen tak nesmí nechat, když to sama neumím?
Kolikrát se zbytečně zabývám něčím, co se třeba ani přímo netýká mě a pořád nad tím přemýšlím. Často přemýšlím nad tím, co jsem komu jak řekla, jestli to bylo dobře, jak to pochopil. Děti už povyrostly, tak už i víc přemýšlím nad nima, nad jejich nějakými malými neshodami třeba s kamarádkami a zabývám se tím i dva dny, kdy v každé volné chvilce nad tím přemýšlím a vymýšlím různé scénáře co a jak. Přitom je to kolikrát zbytečné, neovlivním tu danou věc nebo se mě ani netýká a stejně s tím nic nenadělám. Pak mívám pocity, že je vše špatně, chvilku si říkám, že už to přestanu řešit, za chvilku nad tím zase uvažuju naplno a přemítám si, jak by to mohlo a nemohlo být a co by kdyby. Bohužel, pokud není něco akutního, co opravdu musím v tu chvíli dělat, pak jen sedím, nic se mi nechce dělat, nemám ani náladu na cokoli, něco vymýšlet a jen se dívám kolem sebe a přemýšlím a pořád dokola rozebírám jednu věc, která se mi vloudila do hlavy. (např. dcera se trochu nepohodne s kamarádkami, vidím, že jí to není zase až tak jedno, nejde o nic důležitého, jen nějaká neshoda a já pořád v hlavě řeším, jak jí pomoct nebo jak to bude, aby byla v klidu a spokojená, přitom ona je v pohodě a pokud se zabaví, tak nad tím ona sama ani nepřemýšlí) nebo (máme staršího pejska, který je zatím pořád vitální a v pohodě a já už teď přemýšlím nad tím, jak to hrozně ponesu, až se mu něco stane a on nebude-uvědomuji si, že jsem na něho nezdravě fixovaná) a pořád takové věci dokola.
Prosím Vás, je nějaká metoda, jak se naučit od toho odbourávat? Jak takové věci neřešit a nepřemýšlet nad nima několik hodin nebo dní? Třeba nějaké uklidňující preparáty (ne ale utlumující, abych fungovala).Nebo už se třeba jedná o něco, co sama nevyřeším? Představa, že se to třeba bude ještě postupně zhoršovat je hrozná. To už pak ze mne opravdu bude hromádka nervů.
Také se poslední roky potýkám s tím, že se musím několikrát vracet, jestli jsem zamčela dveře, doma pozhasínala, vypnula sporák, zavřela lednici. Pokud odcházím z práce, tak i pět minut, protože pořád dokola se vracím a zkouším zamčení dveří. Někdy je to opravdu vyčerpávající. A kolikrát mi ani nepomůže, že je někdo se mnou a kontroluje mě.
Nevím, jestli a jak to řešit. Aby se vše nezhoršovalo. Chci si užívat života svého, s dcerami a manželem. Přece jen jsme ještě mladí.
Dekuji za radu
Jana
dobrý den, vaše potíž je zcela "normální" a vcelku naprosto typická, dejme tomu krize středn...
Dobrý večer, Jano,
zdá se mi, že na sebe máte velké nároky - již dlouho. Myslím, že toho ...
