Duševní porucha, psychóza
Dobrý den, prosím, potřebuji pomoc. Bojím se jít přímo za psychologem, protože s tím mám špatné zkušenosti. Mám poněkud děsivé problémy. Je mi 18 a studuji SŠ. Už léta se v hlavě bičuju za různé věci. Jedná z nich byla obsedantně kompulzivní porucha, kdy jsem cítila nutkání si neustále mít ruce, nebo třeba zničit mobil, a bála jsem se, že chci někomu ublížit a jsem monstrum. Hrozně jsem se styděla a chtěla pomoc, ale mamka mi řekla, že je to normální a že to přejde. Nepřešlo. Bojím se, že když neudělám toto, stane se tohle. Každý den myslím na smrt. Je to k nevydržení.
Další věc je, že jsem nikdy nevynikala v navazování přátelství (šikana ve školce.) Mrzí mě to a každý den se snažím změnit. Byla jsem z toho všeho, stresu a strachu dlouho vyčerpaná, ale nepřestávala jsem se tlačit dál. Předstírala jsem, že je vše ok, a skutečně - nikdo nikdy nepoznal, že mi mám problémy. Na druhou stranu jsem se naprosto zdevastovala.
Z myšlení mě teď bolí hlava. Nedokážu se soustředit. Moje vzpomínky jsou jako za závojem mlhy. Musím je z hlavy dolovat a každý den je to horší. Zapomínám, jako bych měla Alzheimera. A jsem labilní. Emoce se mi mění jako počasí. Mé myšlenky jsou chaotické. Mám pocit, že se stále více ztrácím, přicházím o rozum a přestávám to být já. Nic mě neděsí více než tohle. Nechci schizofrenii nebo jinou poruchu, při které bych skončila v léčebně a rodinu bych finančně a psychicky vysála. To bych nezvládla. Bojím se, že jsem na sebe vyvinula příliš velký tlak a něco se pokazilo.
Teď zmíním paranoiu. Tak dlouho a hodně se strachuju schizofrenie, že za to možná může sugesce, nevím. Ale občas mám strach, když na mě někdo zírá. Hlasy neslyším, ale bojím se, že začnu. Mám strach z lidí i ve vlastní rodině. Asi, protože beru tak vážně, že mi nikdo nerozumí a myslí si, že jsem jen líná, když už nemůžu a ležím jen tak v lůžku. Popravdě, nejradši bych se zabila. Nedokážu žít dál takhle. Sice nemám sebevražedné sklony, ale příliš se bojím sama sebe. A osamělosti.
Jsem hodně soucitný, obětavý a empatický člověk. Nesnesu zabít mravence, a jen pomyšlení, že zešílím a někomu ublížím, mě sžírá.
Bojím se za psychologem, jak jsem již zmínila. Upřímně doufám, že je to jen psychické vyčerpání, ze kterého je cesta zpět. Pokud ano udělám cokoliv. Jedná z opravdu mála věcí, co na sobě mám ráda je, že jsem bojovník a nikdy se nevzdám bláhové naděje. Je to to jediné, co ještě mám.
Omlouvám se za ten nekonečný dotaz. Předem děkuji za odpověď a případnou radu.
Dobrý den, slečno Markéto. Děkuji za otevřenost a upřímnost v dotazu, odpověď ale bude asi ...
