Osamocenost
Dobrý den, poslední dobou (asi tři měsíce) mi přijde, že jsem na světě sama a kdyby se mi něco stalo, nikdo by se o to nezajímal. Ve škole mám pouze známé. Za dobrého přítele ze spolužáků ani jiných lidí nemohu považovat nikoho. Rodiče na mě v poslední době křičí kvůli známkám (mívám 2-3 což je podle mě skvělý výsledek na gymnáziu) a nutí mě, abych si došla k psychologovi, abych s nimi letěla na dovolenou, i když vědí, že mám obrovský strach z letadel a několikrát jsem jim vysvětlovala, že proč to nejde a že nikam nepoletím. Dokonce se jim ani nezamlouvá můj přítel, se kterým jsem dva roky. Mě osobně to tedy naznačují tím, že říkají, že je líný, když nikam nechodíme na zábavy a tak (mě je 16 jemu 19- já studuji na gymnáziu a on na vysoké pedagogické škole- chceme spolu být někdy sami, když máme to štěstí a vidíme se jednou za týden) . S přítelem jsme se ale poslední dobou také hádali, hlavně mojí vinou, protože chodím jako duše bez těla a skoro nic mi neudělá dobrou náladu. Stres a únava ze školy jsou vyčerpávající. Navíc před třemi dny to byl rok, co mi umřela moje nejoblíbenější babička, která byla strašně hodná a všechny měla ráda. Prosím, nějak mi poraďte... A myslíte si, že mi s těmito problémy pomůže psycholog? Nechci brát prášky, protože vidím, jak se z mamky stal úplně jiný člověk po roce užívání a nedokáže se jich vzdát. Budu vděčná za cokoliv. Mockrát Vám děkuji!! Eliška
Milá Eliško, Váš svět je nyní nahlížen jakoby přes zamlžené okenní sklo. Realita zůstá...
