Těžká životní situace
Slyším to všude, ale zatím se tomu branim .. nemyslím si ale že to takhle dlouho vydržím.. děje se se mnou něco divného.. Nevím jak to popsat.. furt čekám že se stane nějakej velikej zlom v tom příběhu.. Ale bojím se že nepřijde. Co to je velikej zlom.. opravdu nevím co by mě donutilo zase se postavit zpět na nohy.. Asi kdybych se ocitl na startu našeho vztahu s Katkou.. to by mě asi od všeho zachránilo.. kdybych mohl vše co jsme spolu všechno zažily zažít znovu.. A na konci to trochu změnit, aby nedošlo k tomu že to tady teď musím psát. Nebudu lhát. Dřív jsem si myslel že do toho padám. Ale když se na to dívám teď zpět, tak vidím že jsem nikam nepadal, až teď padám. Asi bylo těžké se tomu všemu ubránit když to má člověk kolem sebe celý život. Ne že bych si pamatoval co se všechno mojí rodině dělo když jsem byl malý. Ale asi to tam někde je. Někde hluboko uložené. Teď mě napadlo že bych se měl sebrat a zvládnout to. Už jen kvůli malému Honzíkovi. Aby se mu to taky někde neuložilo.
Jak tady tak zhulený sedím, tak mě napadají opravdu zajímavé věci, které bych sem nejraději všechny napsal. Jenže by to spoustu lidí nepochopila. Podle mě to může pochopit jen člověk co si tím prošel. Tohle se nedá napsat vše na papír kdybych musel vše vysvětlovat.
Právě mě přepadla představa, jak sem teď přijede Ondra s Katkou, že ji poveze domů! A já se neudržel a skočil po něm. Nebudu lhát, ale ta představa se mi opravdu zalíbila. Teď přišel Kuba, tak zatím.
Je asi o deset minut později a já mám zase ty představy o tom jak mi napíše Katka ze už je doma a může jít se mnou ven jestli chci. Vím že se to nestane, ale hrozně moc v to doufám. Je to asi to jediné co mě teď drží. V tuhle chvily.
Víte jaký je rozdíl mezi "představa" a "myšlenka" ? Myslím že já ano. Myšlenka, je takový slabý odvar od představy. Můžete mít myšlenku na to že chcete aby se něco stalo. Ale představa.. to cítíte v tu chvily přesně tak emotivně jako by jste tam byli. Konec konců to už říká i to slovo samo "Před Stav", že vám to PŘEDem vyvolá stejný emocionální STAV jako kdyby se to opravdu stalo.
Dnes jsem se vzbudil před osmou hodinou. Ihned po otevření oči jsem prvně zkontroloval mobil, jestli mi náhodou někdo nenapsal abych šel ven.
Pak jsem si teprve uvědomil, kolik je hodin. Jde o to že jsem chtěl aby mi napsala ona. Pak mě ihned přepadla myšlenka na to že v tom bytě nechci trávit vůbec žádný čas. Cítím se tam jako ve vězení svých myšlenek. Když jsem tam tak mi opravdu hrozně hrabe. Jsem tam jen sám se sebou. Nerozumím tomu jak takhle někteří lidé můžou žít. Už vím, co je ten nejhorší stav na světě. Bude to znít možná trapně vůči například lidem bez domova. Ale být sám je opravdu nesnesitelné!
Lidé by měli mít někoho, s kým by mohli rozebírat svoje myšlenky a věřit jim natolik, že mu řeknou vše. Mě tahle osoba z života lusknutim prstů zmizela.
Teď mě napadlo že možná se tomu říká láska. Tomu uskupení všech těch emocí, co teď prožívám. Třeba tohle je práva láska. Že prostě toho člověka nemůžete dostat z hlavy všechno vám ho připomíná. Všechno. Třeba mě Katka taky miluje, jen si to prostě nechce nechat připustit k srdci. Díky tomu to možná dokáže.. Díky tomu, že je silná povaha. Já jsem ale ve skutečnosti děsný slaboch. Teď to vidím.
Bojím se toho, že si Terka někdy uvědomí, to co já. Že k sobě patříme. Že mi někdy napíše a já už budu z tohodle venku. A zase mě do toho zasáhne. Ovšem kdybych měl oporu tak jako má teď Terka, treba bych to taky unesl. Ale bojím se, že když budu dlouho čekat, tak že mě zavřou do blázince. Zatím se chovám jak debil jen když jsem sám. Ale jednou to přijde. Cítím to.
Aktivní před 6ti hodinama.. Co asi dělala celých těch 6 hodin.. nemyslím nad ničím jiným.. spala po boku toho grázla. Cítím že strašně zrazele.
Po cestě domů, mě napadlo spoustu dobrých zápisků, které bych sem mohl zapsat. Bohužel, si žádné už nepamatuju. Vzpomínám si ale na to, jak jsem otočil absolutně bez vědomí zpět na její vesnici. Asi po třech desitkách metrech mi došlo, že jdu zase zpět a nevěděl jsem vůbec proč jsem se otočil. Čím to bylo ? Pak jsem si vzpomněl, že když jsem uviděl ten dům, tak že to ve mě probudí ty návaly vzpomínek, a hromadu představ! Je to vážně těžké.
Jak dlouho mám čekat než mi napíše? Hodinu? Rok ? Nebo už ani vteřinu? Hrozně se toho bojím. Pořád se nemůžu rozhodnout jestli má tento příběh pokračování.
Právě jsem si uvědomil že občas vnímám i svět kolem sebe. Začínám mít pocit že
Teď mi volala mamka. Řekla mi že babička má rakovinu. Jak je možné že když se všechno sere tak se sere opravdu vše? Proč se tohle děje? Další hřebíček do rakve.
Proč se na něho prostě nemůže vykašlat? A vrátit se ke mě? A společně na to co se stalo zapomeneme. Tohle mě pořád napadá. Nevím proč to ona tak necítí. Nevydržím ten pocit, že je někde zamilovaná s ním! Já ji přeci dokážu dát to pravé! Tu pravou lásku, vždyť jsme spolu zažili všechno poprvé. A to je podle mě největší láska, že vam ten člověk dal vzpomínky které vás nutí ho milovat. Nejraději bych začal vše znova, odstěhoval se někam kde mě nikdo nezná a všechno hodil za hlavu. Už nikdy si nevzpomenout na tu bolest co teď prožívám.
"Vím že to není jednoduché, ale my to společně zvladneme! Ty za to nemůžeš, je to jen v tvoji hlavě, pojď já tě vytáhnu někam ven!" Tohle kdybych od kohokoliv slyšel tak se budu hned cítit lépe. Byl bych snad ochotný i zaplatit za to, kdybych mohl tohle slyšet od někoho, kdo mi opravdu rozumí. Kdo chápe čím si procházím. Uz mě z toho všeho strašne začíná bolet hlava. Právě jsem u rodičů, a na venek vypadám že jsem v pořádku. Ovšem uvnitř jsem jiný. Nedá se to popsat slovy. Musí to člověk zažít. A věřte. Že bych to nepřál nikdy nikomu. Snad jen té jediné osobě, díky které tohle prožívám já.
Připadám si jako autista, neumím si představit jak to oni cítí, protože jsem to neprožil. Ale myslím si že to je dost podobný stav, jako teď prožívám. Vidím jen špatný svět kolem sebe a absolutně nedokážu vnímat to dobré. Právě nám sestra se svým manželem oznámily, že čekají druhé dítě. Normálně bych byl moc rád. Ale já v tom vidím jen to, jak u toho chybí Katka a zase mě to nutí myslet na to všechno špatné. Momentálně jedeme do města na rodinný výlet. Nikdo z přihlížejících nevidí co se mi děje v hlavě. Mám z toho strach. Z té samoty když vidím že mi nikdo nepomáhá. Hrozně bych chtěl aby to viděly. Ale nejde to.
Honzík se s mojí mamkou teď baví o tom co chce k Vánocům a co si bude všechno kreslit. Normálně bych to ale vnímal úplně jinak. Momentálně to vnímám špatně, protože si představuji jak tohle s Katkou řešíme jednoho dne my ! S naším malým škvrnětem. Jak půjde poprvé do školy, a jak s ním budeme dělat úkoly. Jsou to příšerně bolestivé představy. Když jsem si to představoval kdysi, vnímal jsem to jako šťestí. Teď to vnímám jako smutek, vztek, zradu a spoustu špatných emocí.
Prožívat tohle není jen o smutku, to musíte zažít aby jste to pochopily. Když je člověk smutný a říká že má deprese. Není to tak. Taky jsem si dřív myslel že to je o tom. Ale není. Je to o tomhle co se děje teď. O té příšerné bolesti.
Když se dívám na sestru společně s jejím manželem. Bolí to. Všechno nesmyslně moc bolí. Mám pocit že mě bolí i jíst, protože jsem kdysi jedl s Katkou. Bolí mě spát, protože jsem kdysi spával s Katkou. Bolí mě vše protože jsem vše dělal jen s ní.
Doufám že mu nikdy neudělá to ledové kafe co dělávala mě.
Začínám mít pocit, že ze mě vyprcháváji poslední zbytky THC. Začínám až moc vnímat svět kolem sebe a vůbec se mi to nelíbí. Interakce s ostatními lidmi mi přijde nepřípustná. Hnusí se mi. Chci zůstat sám ve svém světě, ale zároveň chci lidi. Chci ale lidi se kterými můžu mluvit o tom co cítím.
Je mi jasné, že už si tímhle prošlo hodně lidí, a já že jsem jen jeden z mnoha. Vím že to spoustu lidí vydrželo a dostalo se z toho! Chci být taky silný a vydržet to. Jenže mi neustále něco podlamuje nohy. Ta představa že jsou tam spolu šťastní. Ničivá. Chci být ten kdo to vydrží. Chci být silnější než on! Chci být větší chlap co se s tím popere než on! Chtěl bych si s ním vyměnit místo, ať pozná jaké to je. Sedět a prožívat tu strašnou bolest. I přes všechno to šťastné co se děje kolem nemyslet nad ničím jiným než nad tím co mi provedl a jak to bolí.
Teď jsem si šel pro cigarety a šel jsem směrem k silnici. Po chvíly mi došlo že jdu k silnici s úmyslem skočit pod auto a došlo mi, že to nejde takhle! Bojím se toho. Co když si to jednoho dne uvědomím až příliž pozdě, nebo hůř. Neuvědomím si to vůbec.
Docela se mi podařilo všem těm myšlenkám utéct když jsem byl chvily s rodinou. Vlastně.. nepodařilo. Jen jsem je nemohl tak brutálně prožívat jako bych byl sám, aby to na venek vypadalo že jsem v pořádku. Bojím se v tom boji selhat. Využil jsem toho stavu že vypadám normálně a jdu si po dlouhé době nakoupit něco alespoň na Benzínu kde to znám. Začínám z lehka. Když jsem přišel domů jen jsem otevřel dveře a bez nakouknutí za ně jsem tam hodil věci abych necítil tu vůni, která mi ji připomíná. Abych nevidel ty schody, po kterých jsme poprvé kráčeli spolu bok po boku a vyrazil jsem. Doufám že tam potkám nějaké známé tváře.
Proč přes to všechno čím jsem si nejen kvůli ní prosel chci pořád abych ji byl na blízku? Protože nemám nikoho jiného tak blízkého jako mi byla ona. Jediný kdo mě napadá, když se snažím myslet na někoho před kým můžu být sám sebou je Martin s Klárou. To jsou milionový lidí. Ovšem tohle co teď prožívám opravdu nedokážou pochopit. Tudiš nemá smysl se s tím svěřovat. Kéž by tohle nekdo našel a poslal jim to. Já to asi nedokážu. Potřebuji pomoct, sám to nezvládnu.
Nevím proč, ale zase jsem skončil tady na tom místě. Bojím se jít domů protože to bude zase moc bolet. Co kdybych přepsal někde jinde ? Ale kde ? Marně neustále čekám že se mi někdo ozve. Už jsem dokonce volal dvoum lidem. Říkali že se ozvou. To těžko. Znám to. Každý mi to vždy říkal a nikdo se nikdy neozval.
Znáte ten pocit, kdy se těšíte na další den? Co se v něm všechno nového může stát? Že poznáte nové lidi? Ten pocit toho že se těšíte rána. Já ho znám. Už jsem ho dlouho nepocítil. Chci aby byl každý den posledním kdy tohle prožívám. Nejraději bych se už ráno neprobudil. Je to velmi bolestivé. Nikdy mě fyzicky nic takhle moc nebolelo. Kéž bych mohl cítit místo toho raději bolest zlomené ruky. Jak já bych si ji užíval. Předtím, než jsem začal sepisovat vše co si myslím a nad čím přemýšlím, jsem natočil i pár "vlogů" kde se o tom snažím mluvit. Bohužel si myslím že mi tam nepůjde moc rozumět. Nechci se na ne divat sám. Už si ani nepamatuji o čem jsem tam mluvil. Nemůžu je nikdy nikomu ukázat. Je na nich hrozně moc vidět že nejsem v pořádku. Vím to. Vim ze se se mnou něco děje. Ale chci se s tím poprat sám. Nebo s ní.
Chtěl bych se probudit v datu 24.9 2014 a prožít si to všechno úplně od začátku, ale ne do konce. Po druhé už bych nedopustil aby to skončilo takhle. Podruhé už ne.
Je mi líto všech lidí, co si tímhle musejí procházet taky. Nejraději bych to sdílel do světa, ať vědí, že nejsou jediní! Že v tom nejsou sami! Že se to děje i jiným lidem. Bohužel, já si tím ale ani sám nejsem tak jistý. Kéž bych to mohl dát přečíst někomu. Aby mi řekl že vše bude dobré. Že si musím jen někoho najít a bude mi líp. Bojím se že se to nestane.
Sepsal jsem tady pár svých pocitů. Je to možná obsáhlejší než jsem čekal. Ale věřte mi že to není ani setina toho, nad čím celý ten jeden den přemýšlím. Dnes je neděle 20. Října 2019 a tohle jsou příběhy jen že dneška. Včera to bylo mnohem ale mnohem horší. Je právě 1755 a já jdu asi opravdu popřemýšlet nad tím že tohle někomu pošlu. Kéž bych to mohl poslat jí, nebo jemu. Ať vidí co mi provedl. Doufám že se jim to někdy dostane do rukou.
mjr. MUDr. Denisa Gottvaldová
Specializace: Praktické lékařství pro dospělé Pracoviště: Centrum zdravotních služeb Bechyně
Dobrý den,
mrzí mě, že Vám takto pro Vás blízká osoba ublížila. Svět je někdy kompl...
