Sebevědomí - jak se odprostit od názorů a hodnocení jiných lidí...konkrétní cvičení...
Dobrý den, pane doktore...
potřebovala bych poradit nějaké konkrétní cviky a tipy po zvýšení sebevědmí, konkrétní cvičení v praxi... uvědomuju si co je špatně, ale potřebovala bych tipy na nějaký trénink jak se od toho odprostit.
(problém se týká bývalé partnerky mého muže. Má čtyřletou dceru, která k nám jezdí na víkend jednou za 14 dní. Potud je vše v pohodě...Dítě samozřejmě občas bezelstně něco pronese " máma říká, že neumíš vařit a máš doma bordel"... tak se tomu zasměju, vysvětlíme dceři že se to neříká a partner následne napíše ex, ať to před ní neříká, že to není hzký, nejak se spolu dohodnou a je to ok... Jak ovšem na to reaguje ona, to on už mi nepoví. Mě ale takové hlášky velice bolí - ne to, ž to říká malé dítě co z toho nemá rozum, le že si to partnerova ex myslí... a i, přestože to podle mého názoru muž řeší velmi efektivně, já se tím sžírám, trápím, zkazí mi to den a mrzí mě to. Vím, že dcera si udělá vlastní názor sama,to mě netrápí, máme se rádi... mě bolí, že mě někdo tolik nesnáší, že o mě tohle musí říkat ... a pravděpodobně nejen dceři, ale i kmarádkám, známým, našim společným známým, které máme společné s jejím bývalým - mým současným - partnerem. A já se jich nechci stranit jen proto, že mě pomlouvají...
Je tu však ještě něco - partnerova ex má vedle těchto komunikačních nedokonalostí i mnoho předností, které na ni obdivuje veřejnost i já... například má krásný vkus a protože mě se líbí podobné věci jako jí, mívám často pocit, že tohle si koupit nemůžu, protože to nosila ona a manželovy přátelé by si všimli, že najednou nosím totéž. Je to například s vlasy. měla platinovou šedivou blond, moc bych jí chtěla také, ale protože ji nosila ona (a nějak niko další v okolí to nenosilú, nechci vypadat, že se jí inspiruji. A přitom je to tak. Má úžasný styl i vkus.
Druhá věc je, že se dokáže hecnout a být pořádná a všechno stíhat...má perfektně uklizeno, její dcerka je naučená si ve 4 letech skládat věci do komínků, prostě úžasné... já se celý život snažila o to být v téhle oblasti dobrá "hospodyňka", ale dá mi to hodně práce, nemám takovou vůli jako ona. Jenže - a to je další věc, která mi dokáže srazit sebevědomí - je, kkdyž malá prohlásí - "vy tu máte ale binec" nebo "ten prádelní koš už uplně vybuchne jako sopka" nebo "ty škrábeš, proč se neoholíš? máma má vždycky hladký nohy a ty jsi jak vembloud" atd...
všechno samozřejmě nesmírně bolí, protže mi tesá do živého - mám hormonální poruchu a proto je pro mne odstraňování chloupů třikrát bolestivější než pro běžnou ženu, držím kvůli tomu diety, piju čaje, bojuju s akné atd...takže mi to řekne a já jsem opět se sebevědomím totálně na dně...vím, je to dítě, nemyslí to zle a s mužem s ní hned vše řešíme. To ale neznamená, že by mě to bolelo míň, navíc to malá dělá naprosto neúmyslně, tak není možné se moc těmto věcem do budoucna vyhnout. Muž to nechápe - toho se zptám - už se ti stalo, žes chtěl někdy být v něčem fakt dobrý, moc jsi se snažil a ipřes to, že to bylo těžké, a pak jsi potkal někoho, kdo v tom dobrý je, v podsttě tvůj splněný sen, a on ti řekne, že jsi úplně neschopný?? Prej ne, ten pocit neznám...takže to nemám s kým probrat, nikdo z mého okolí to tak necítí...
Je to tak i v materiálním světě, ona je zosobněním toho, jak jsem si vždy přál žít a nežiju - má bohatého přítele, je stylová, elegantní, mají dům se zahradou, to jsem milovala a vždy chtěla! My peněz moc nemáme, bydlíme v malém bytě v nájmu a já po zadradě a domku celý život toužila, bohužel to v našich možnostech není, máme vážně nemocného syna a potřebujeme bydlet blízko služeb a hodně peněz pak spolkne i léčba atd.
Nedávno jsme dceru vrátili mamince tak, že nebyla učesaná, trochu měla špinavou bundu z pískoviště a místo tílka měla pyžámko... já vím, vím, že jsme to měli asi všechno ještě přeprat, ale vůbec mě nenapadlo, že by to měla být katastrofa, jen jsme se tomu zasmáli...a že díky tomu, že má ona volný víkend a klid od malé snad nebude takový problém, když jí nevrátíme uplně čistou... ale evidetně to byla příšerná věc, byla z toho aféra, ona tvrdila, že jsme naprosto nezodpovědní, že jsme ji nechali jít na návštěvu k našim kamarádům v košilce od pyžámka! něco neslýchaného... vzbudilo to ve mně ohromný pocit viny a nezodovědnosti, protože jsem si vzpomněla, jak moc bych chtěla být taky pořádná a čistooná atd a zodpovědná.... už od puberty strašně toužím mít ve věcech větší řád a moc mi to nejde(trochu bohémka) a teď tu mám takové memento... např. včera psala na fb že měla skvělou náladu, protože uklidila celý byt, umyla všechna okna, má připravené všechny věci na velikonoce kromě věnce, zacvičila si a těší se do práce. jo a podařilo se jí uéct nějaké speciální kuře... a o pár hodin později jsme jí tak příšerně naštvali. samozřejmě být to na mě, tak mám tendence přiznat si vinu a omlouvat se jí, cítit se blbě..to se cítím i když s ní nekomunikuji (já s ní nekomunikuji vůbec, skryla si mě na fb...když jsme jí jednou byli spolu s partnerem malou vrátit, ani ne na mě nepodívala, ani mě nepozdravila.... což opět mě ponižuje - protože ignorace - to je to naprosto nejhorší, co člověk může druhému člověku udělat...ta největší potupa - "znamenáš pro mě míň než vzduch..") takže já opět slzy a sebevědomí v háji
zkrátka - potřebovala bych si nějak v hlavě nastavit, abych to zvládala. První kroj je, že si uvědomuju... že to co vidí a co si myslí o nás je její věc a nám do toho nic není a partner si to pořeší, protože to zvládá.. Ale citově to nedokážu přijmout a pořád mě to trápí
nedokážu se se svým sebevědomím přenést přes to - a můžu si pořád opakovat, že to není důležité - že je někdo, kdo si o mě myslí že jsem nemožná tak je to jeho problém a at si políbí... ... já vím, že "není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem"... vím to !!! a stejne, i když si to neustále opakuji, nejsem schopná to přijmout. nebát se nosit stejný účes jako ona,protože se mi líbí, páč - co by tomu řekli ostatní...nemít depku z toho, že on má krásný dům, skvělou zahradu, umí se výborně starat o zahradu a m nemáme peníze na nic, naopak partner dceři ještě platí...
jinak ona to, že jsme ve složitější finanční (i psychické - máme vážně postiženého syna - malé miminko) situaci, ví... ale to zas chápu, že na to se nelze vymlouvat).
Takže asi cítím závist, vztek a na druhou stranu se cítím asi nejvíce blbě z toho, že si o mě někdo druhý myslí, že jsem nemožná, že mě ignoruje, že někoho tak strašně štvu....
já jsem s tímhle náchylná i mimo partnerovu ex ženu, občs byly takové depky i v tom, že uplně nezapadám do kolektivu v práci, obavy aby si o mě někdo něco špatného nemyslel...nutkání zavděčit se... zároveň ve skupině kamarádů i pocit, že mě nikdo nposlouchá, že nejsem dost vtipná, že mě nikdo nebere vážně a nikoho muj názor nezajímá já chci přitom být respektovaná!)
Omlouvám se za délku, chtěla jsem to co nejvíce přiblížit...
Hodily by se mi jen nějaké konkrétní cviky a tipy k tomu to přenastavit nejen rozumově (to si uvědomuji) ale i citově a duševně, aby mě to nezraňovalo... říká se "víc si věř"...ale to mám stát každé ráno před zrdcadlem a tohle si opakovat? jak se to PRAKTICKY dělá, to "víc si věřit"? já si věřím, myslím si, že jsem dobrá, hodná, mám spoustu skvělých vlastností, nepotřebuju sportovat, protože jsem spokojená sama se sebou i s tÍm jak vypadám, nepotřebuju na sebe házet tuny líčidel, nepotřebuju .... dokud se nesetkám s někým, kdo je jiný, kdo je výbojnější, sebejitější nebo jen vypadá líp nebo jako partnerova ex...má styl a vždy všude uklizeno... chci aby mě lidi obdivovali, uznávali, neignorovali, myslím, že mám spoustu kladných vlastností, že jsem milá, hodná, hezká, laskavá, obětavá, mám hezké vlasy, úst, čelo, postavu, jsem štíhlá, šikovná, na hudbu talentovaná, prostě si myslím, že sebevědomí mám, tak jaktože mě tak užírá co si o mě myslí a jak vypadám před ostatními?
Dobrý den, určitě ve vašem okolí budou existovat seberozvojové kurzy, které budou nabízet r...
