Promlémy s maminkou
Dobrý den, je mi 36 let, mojí matce 72. Až do smrti svého otce v roce 2013 jsem žila u rodičů, jelikož tatínek byl nemocný a maminka potřebovala pomoc s péčí. Po jeho smrti jsem se konečně odstěhovala nadobro do svého bytu. To ještě zvládla maminka relativně dobře, žijeme ve stejném městě, takže ji stejně velmi často navštěvuji, beru na nákup, výlet apod. Přesto měla občasné výlevy typu, že už ji nic v životě nečeká apod. Bohužel situace se dramaticky zhoršila nedávno, kdy umřel náš pejsek, který bydlel s ní. Ten pes a já jsou jediné kontakty se světem, které moje matka má. Nemá žádné přátele, ani nikdy neměla, byli celý život s tatínkem jen sami pro sebe. Nemá kromě knih a háčkování ani žádné koníčky. Když už nemá psa, nemá kromě občasného nákupu žádný důvod jít ven. Je velmi, až bych řekla nezdravě, upnutá na mě. Ten pejsek už byl nemocný a já poslední tři měsíce byla u matky téměř každý den a pomáhala jí s péčí o něj a musím přiznat, že mě to už velmi vyčerpávalo. Nedávno jsem se vdala a pokoušíme se mít miminko, což se nedaří, takže mám svých starostí také dost a to už nemluvím o tom, že manžel také není nadšený, když trávím pomalu víc času s matkou než s ním. Matka si usmyslela, že si hned okamžitě pořídí dalšího psa, jediný kontakt, který s lidmi měla, byl, když ho venčila a to ji teď chybí. Ale také už není nejmladší a začíná mít zdravotní problémy a já už se prostě nechci a jestli se povede to miminko, tak už ani nebudu mít čas, zase se starat o ni a ještě o psa. Navíc máme také psa. Připadá mi, že matka se na toho psa tak upnula, jako by jeho pořízení ji mělo vyřešit všechny problémy. Přitom, když byl ještě naživu ten starý pejsek, několikrát denně mi hystericky volala, ať ho přijdu vyvenčit, že už nemůže a zblázní se (jak byl nemocný, už potřeboval větší péči). Což jsem vždy udělala, ale jen proto, že to byl náš pejsek, kterého jsem měla odmala ráda a už opravdu nemám sílu znovu to podstupovat. Pořád musím myslet na matku, která celé dny teď jen sedí zavřená doma a utápí se v depresích. Chodím za ní obden, nebo jdeme na oběd, do města apod., ale je to pro mě opravdu únavné a navíc začínám mít kvůli tomu problémy i s manželem. Snažila jsem se vymyslet jí nějaký zájem, klub seniorů, přednášky v knihovně apod., ale jednak v našem městě se toho moc nenabízí a potom moje matka nikam sama nepůjde. Se mnou to ano, to by šla. Mám ještě bratra, ale ten zajde k mámě tak jednou za dva měsíce a když jsem mu řekla, zda by se tam nemohl stavět častěji, odmítl, že na to nemá nervy poslouchat ty věčné nářky. A já na to nervy mám mít! Moje matka si neuvědomuje, že když na každého hned spustí, jak je život na nic, všechno je hrozný, tak to každého jen odradí. Mluví pořád o tom, že už ji nic nečeká a chce už taky umřít. Zhubla už asi 20 kg, nemá chuť k jídlu a přestává na sebe i dbát, přitom byla vždycky šik a elegantní. Domluvila jsem ji schůzku u psychologa, ale samozřejmě na ní nešla. Vůbec nevím co mám dělat. Je mi jasné, že si budu muset brzy vybrat, jestli chci pečovat o manželství nebo o matku v takové míře, jako doteď. Přitom matka zatím žádný zásadní zdravotní problém naštěstí ještě nemá, klidně by mohla chodit mezi lidi, na výlety a tak nebo si aspoň doma pořádně uklidit, když už nemá co dělat, ale to ne. Jsem z toho již zoufalá a děsím se toho, že bude hůř. Vůbec nevím, co mám dělat. Je mi jasné, že si nějakého psa pořídí, ale nic se tím nezmění a pro mě to bude ještě těžší. Navíc manžel je striktně proti tomu, protože je mu jasné, že se o vše zase budu starat já. Takže se znovu kvůli ní budeme hádat. Prosím poraďte, jak z tohoto bludného kruhu ven. Připadá mi, že maminka už opravdu potřebuje pomoc odborníka, ale nepřizná si to a nedostanu ji k němu. Děkuji za radu.
Dobrý den,
nejprve se omlouvám, že na dotaz odpovídám já, kolega na kterého jste se obrátil...
