Potíže s rodinou
Dobrý den, mam matku se kterou jsme měli vzdycky špatný vztah, citové vydírání a manipulace. Její bratr mi zas schazoval jak mohl, osahávání na hýždích, pleskání, asi projev určité lásky, jako jestli sem náhodou nepřibrala, ale bylo to hodně přehnané. Blbý narážky. Ve dvaceti její rodiče co s námi bydleli začali být víc nemocní, hlavně babi, měla stařeckou demenci, na ukor mě ji nechala doma, bylo to strasně omezující, bylo mi zle hůř a hůř, bez přátel na vesnici, do toho problemy v práci. Začala sem brát antidepresiva a odešla sem do Plzně bydlet. Nejdřív to tak nějak šlo domů jezdit, pak už ale ne. Bylo to strasně depresivní, tehdy sem onemocněla a začala sem brát leky, tras hlavy a rukou, poruchy spánku, 10kilo dole. Moje matka nezládla situaci že sem se od ní odstěhovala, a vydírala mě dál. Ne každej doktor mi pochopil, ale to je mi jedno. Tehdy když mi lekařka doporučila nezvedat ji telefon, začala volat i do práce, i přesto že ji řekla vedoucí že je to nezákonné, kolegině ji dokonce řekla i kde bydlím, zbytek si dohledala na postě. Násilně si vymohla pozornost, že chce druhou šanci, at ji odpustím, že se jí nemám bát, přinutila mi abych ji šla vyprovodit i na zastávku zpět(i přesto že sem měla skoro mokré vlasy). Pak chtěla napít, jednou si polkla a vylila to do dřezu. Celá sem se klepala nebyla sem schopná ani mluvit, nedokázala sem si zavolat ani pomoc, říkala sem ji at jde pryč jinak zavolám na policii. Ani tohle nefunguje. Vydírala mě že pokud ji nebudu volat, prý se o mě bojí, tak bude volat do práce. (v práci sem pak byla k smíchu, protože samozřejmě komu tam povíte že vás skoro dohnali až k sebevraždě).
Domluvila sem se tedy s ní že si budem volat 1 za měsíc, a když bude ke mě jezdit tak jen ona, tak jednou za rok. Jenže po těch pár letech, hlavně ted co neberu 2roky antidepsiva sem si uvědomila hodně věcí, hlalvně je mi 30. Neusátle mi vyčítá že k ní nejezdím, peskuje mi jak sem špatná že ostatní děti k rodičům jezdí a já ne. Že mi to není blbý. stále stejný věty, ale ne jednou za měsíc, ale už volá i každý týden. a chce se sscházet i častěji než jednou do roka. Přitom když tu je , cítím uzkost, a strach, stejně celou dobu jen mluví , já ani neřeknu jedinou větu, ani chvíli není klid, do toho několikrít další výčitky. Milionkrát jí můžete říkat, že po tom co se stalo tam jeszdit nechci, a nebudu už nikdy, ale je to zbytečné. Roky mi tohle dělá. Tehdy sem psala i dopis, kde sem jim vysvětlila proč se s nima nechci vidět. Vše zbytečné, prý sem si všechno vymyslela.
Už to nedávám, nechci se s ní stýkat, přestala sem ji zvedat telefon, když ji připomenu jak se ke mě chovali že sjem skončila na psychiatrii, zamluví to a nenechá mi ani mluvit dál. podle mě má podivný tupý výraz ve tváři, je velmi jednoduchá , kdysi mi řekl psycholog , že mě měla ráda spíš jako majetek, další mi řekl, že to jak se chovaj je patologické, neměný stav.
Asi si myslí že má vůči mě právo na všechno i když já to nechci. Asi jako já sem tvá máma a já to chci tak se asi tedka zblázním a holt zas začnu práškovat, nebo budu mít opět zklony k sebepoškozování?
nechci se s ní stýkat, neměla sem nikdy přítele, a taky si dost přitahuju lidi jako jsou oni, myslím že musím začít nejprv u svý rodiny. Musí to skončit.
Ale jak mám začít? U psychologa těžko tam mi ne každej pochopí, na policii, nevím jestli na to mám mluvit o tom. Nejsem zrovna hovorný typ. Podle mě to nedokážu tam jít. Můžete mi prosím poradit?
Milá Mário, je mi moc líto Vašich potíží. Jak sama píšete, bude nutné se od maminky odpros...
PhDr. Sylvie Navarová
Specializace: Psychologie, Psychoterapie Pracoviště: PhDr. Sylvie NavarováDobrý den, k Vašemu dotazu mne napadá jediné doporučení a to začít pracovat na sobě v rámc...
