Mam pocit, že mě zničil život, že už nikdy nebudu jako dřív
Dobrý den.Před tremi lety mi zemřela nejmilovanější osoba na světě..tatínek.Vzal si mě za svou, když mi byl 1,5 let a nikdy jsem nepoznala, že by nebyl mim biolog.otcem.Byl to nejkvalitnejsí clovek, jakeho jsem kdy poznala.Měl 4 mrtvicky a po každe se jakžtakž s toho dostal , poslední ho na 3 nedele upoutala v komatu a z ARA už nikdy nevyšel.Probral se na jeden jediny den, nemohl mluvit, ale dorozumeli jsme se ocima a ja vedela,že chce jit.Rekla jsem mu, ze jsem rada,ze muj biol.radoby otec byl takový, že ho maminka opustila a že jsem mela tu moznost poznat jeho.Přisla jsem domu,řekla mamce,že jestli ho chce jeste videt,at jde,ze umre.Sla a druhy den zemrel.Slibila jsem mu,ze se o vsechny postaram..o mamu,mladsi sestru....maminka pul roku na to spachala sebevrazdu...nesplnila jsem to.Byla jsem u ni o vanocich se svymi 3letymi syny a 16 letym,ktery je abnormalne problemovy...zase delal problemy a ja se vice mene musela venovat jemu a na maminku nemela cas.2.1.ukoncila zivot, den pred tim mi volala a zas sem nemela cas prckum a slibila jsem ji,ze zavolam pristi den.Uz nikdy,nikdy nezavolam:(Syn,kteremu je 16let bere drogy,neustale nas vykradal i lidi z vesnice,....stydim se vyjit vubec mezi lidi.Zkoncil ve vychovnem ustavu a presto,ze vim ,že si to zaslouzi ,trapim se a hledam vinu v sobe.
Drive jsem byla uspesna ve vsem na co jsem sahla, tet jsem se rok bezvysledne morila v realitni cinnosti, nezvladam domacnost, připada mi,že jsem neschopna, ze to vsichni vidi,trapim se a mam pocit, ze nic nema cenu, jen ti moji dva klouckove 3lety me drzi nad vodou, snažím se,aby na me nic nepoznali,jsou vsimavi a pak maji o me strach.Chodím k psychiatrovi, casto se mi pri problemu stalo,ze se mi stahl krk a nemohla jsem dychat, jen jsem sipala.Nejdrive jsem mela escitalopram,pak asentru s olwexyi....bylo to lepsi,tet apo-parox a ergofan....totalne jsem se sesypala, byla jsem pripitomela,kdyz na me nekdo mluvil,doslo mi co po me chteji,az po 5min,pribrala jsem...az me chtela pani dr.hospitalizovat.Odmitla jsem,nemam kdo by mi hlidal prcky a kdyby manzel zustal doma,uz by jsme byli uplne bez prijmu...ja nejsem schopna pracovat.Tak mi nasadila zpet jen asentru a rivotril.Postupne mam dojit az na davku 150mg.Doufam.......ale je ve me to, jak jsem mohla dopustit, ze nekdo me tak blizky,jako mamka,byla tak nestastna,ze nechtela zit, jak sem mohla dopustit, ze muj syn je ve vychovnem ustavu, ikdyz vim,ze asi jsem pro nej udelala vse, jakto, že jsem tak neschopna a nezvladam domactnost, nejsem prac.schopna,pripada mi,ze vse delam spatne, ....kdyby nebylo dvojcatek a sestry,kterym nechci zpusobit stejnou bolest jako me mamka, kdybych nechtela manzela ve vsem nechat....asi by se mi ulevilo, kdybych nebyla.Uz to trva moc dlouho a ja se moc bojim,ze uz nikdy nebudu jako driv, ....NEVIM JAK DAL,TOLIK CHCI BYT ZASE TA USPESNA ,NEBO aspon prumerna, ne nicka,ktera je k nicemu:(Co muzu k lecbe jeste udelat, aby se mi ten mozek zase dal do kupy?Nemam kvuli klouckum cas ani na hospitalizaci,psychologa...tezko zvladam navstevy psychiatra.Furt jen delam,delam,delam, uklizim,uklizim,ale bez efektu,mam pocit, ze se nezastavim, ale ta prace neni videt
Dobrý den Ireno, moc si vážím toho, že jako žena stále bojujete s tak těžkým osudem a cht...
