Malo sebevědomí, nedůvěra, já a můj přítel.
Dobrý den. Je mi 20 let. V 6 letech se mi rozvedli rodiče, a tak se svým otcem nemám v podstatě žádný vztah. Matka si našla přítele, který mě vychoval a kterého jsem jako tátu brala. Problém nastal v tom, že máma po mě děti už mít nemohla a její přítel svoje děti neměl, takže od nás odešel. Mamce zůstali dluhy na krku(je v inv.důchodu) a já v té době měla před sebou ještě rok školy. Jsem silnější postavy, tudíž se mi děti ve škole posmívali a prostě o sobě vím, že sebevědomí nemám nejspíš žádné. Když sem po škole začala chodit do brigádu, pracoval tam i můj přítel-se kterým jsme spolu 10 měsíců. Já ho nechtěla, nelíbil se mi, ale přesto jsme se nakonec dali dohromady. Řekla jsem mu ale, že jsem hodně moc nedůvěřivá, že moje předchozí vztahy byli nakonec vždy jen o sexu(z té druhé strany) a že mám strach, že budu zase zklamaná. Po 14-ti dnech jsme měli bouračku no a od toho dne jsem zůstala u přítele bydlet. Byla jsem šťastná, že se mám konečně o koho opřít, s kým se pomazlit, že sem našla kluka, který si taky žažil svý( je mu 34 a má 9-ti letou dceru) a že si mě konečně bude někdo vážit. Ikdyž sem ho hrozně milovala, nedokázala jsem mu to říct, dát najevo i přesto že on mi to dával najevo pořád. Když se mi něco nelíbilo, tak to ze mě páčil třeba 2 hodiny s tím, že když to v sobě budu dusit tak to bude špatný, at to řeknu a popovídáme si o tom. To byla první věc, kterou mě naučil-komunikovat o problémech mezi námi. Vše bylo v pořádku byla jsem šťatná našla jsem si práci. Jenomže přítel o práci ze dne na den po 4 měsících vztahu přišel. V tu dobu se vše zlomilo. Začal být nervozní, že je bez práce, že má táta zdravotní problémy a já byla první po ruce na kom si vybít vztek. Nikdy mě neuhodil, jen byl zlý, najednou tu lásku přestal dávat najevo a celé dny kdy jsem měla volno jsme se jen hádali. Protože sem mu pořád opakovala, že potřebuju láku, že potřebuju obejmutí. Jenže na to začali jen výčitky: Ono se to těžko dává najevo, když ty to taky neděláš. Tak jsem odpověděla, že má pravdu, že mi to vlastně nikdy nedošlo, ale že budu potřebovat čas najít odvahu a dávat mu to najevo taky. A tak jsem to dělala, měla sem ze sebe dobrý pocit že jsem to dokázala, říct miluju tě atd. Jenomže přítel mi to stejně neoplácel. A tak sem mu přestala věřit, že mě miluje a neustále sem ho obviňovala, že nevím proč mě vozí do práce že benzín stojí peníze a že někam jezdí za nějakou jinou. A od té doby mu prostě nevěřím. Bez práce byl 3 měsíce, mezitím jsem si několikrát sbalila věci, že už tady s ním nebudu, že už nejsem šťastná a přesto že se ani nepokoušel mě zastavit, tak jsem vždy zůstala a říkala si že až bude mít práci že se to třeba zase zlepší. Tak práci si našel týden sme se nehádali a je to v podstatě to samé. Já už mu nedávám lásku tolik najevo protože čekám, kdy to taky udělá on. A nějak se nemůžu dočkat...A to nemluvím o tom jak mě několikrát zklamal, například tím, že mě o moje 20tiny požádá o ruku, nic takového se nekonalo a já přitom odpočítávala dny. Nahnal mi do hlavy svatbu a dítě a já po tom tolik toužím, že už snad nemyslím na nic jiného. Hrozně ho miluju, ale nevěřím, že on miluje mě, vadí mi že sem v práci a on je na dvoře s rodičema, hrozně žárlím, bojím se, že mu budou řikat co na mě vidí, že sem tlustá a podobně. Do toho se mi velice často zdají sny, že mě podvádí. Kdykoliv je on v práci a já celý den doma sama-nemám náladu jen co se vzbudím, celý den ležím, spím, nemám chuť ani uklidit, mám chuť jen brečet. Nevím co mám dělat, já řeknu že mě chybí hrozně jeho láska a objetí a on na to: Zase sem se dočkal jen výčitek, já sem ti několikrát něco řekl o těch ruličkách od toaleťáku. Proč když mě dřív něco trápilo a brečela sem tak mě obejmul a vyvětlili jsme si to a bylo vše ok. A teď mi naopak ještě přidá-kolikrát brečím hodiny v kuse a on mě nechá, jednou em brečela tak dlouho až sem se z toho pozvracela. Proč když mu řeknu, že si myslím, že mě nemiluje, mi řekne že to není pravda, že mě miluje, ale proč mi to už neumí dokazovat? Já bez něj nemůžu být, ale jsem nešťastná, nevím co mám dělat...Já prostě nejsem jako ostatní, já tu lásku potřebuju pořád, já si nechci zvykat na nějaký stereotip, já jsem neštastná že nemám tátu, že nemám kamarádku o kterou bych se mohla opřít a pobrečet si na její rameno a teď už se nemůžu vybrečet ani na jeho rameno. Nerozumí mi, nechápe mě a přijde mi že se ani nesnaží mě chápat. Na vše si odpovídám jen tím že kdyby mě miloval, tak by to pro mě udělal(ikdyž sám nechce), ale pro moje potěšení. A tak si nedokážu uspořádat myšlenky v hlavě, myslím si že mě miluje, že by jinak semnou nebyl, ale proč mi vadí, že je doma a já v práci, sem naštvaná jen že mluvil s rodičema nebo se ségrou a hned je zle, proč ho furt musím z něčeho obviňovat? Jak to mám udělat abych mu zase věřila? Jak to mám udělat abych byla šťastná? Ubíjí to nás oba, ale víme že spolu chceme být. Ale já když vidím, že přesto že mu to pořád opakuju, to nechápe tak sem okamžitě naštvaná. Jak to mám potlačit abych nebyla naštvaná kvůli maličkostem? Díky za odpověd.
Dobrý den, vnímám, že teď prožíváte velmi těžké období. Jistě by to všechno chtělo v...
