Dcera
Máme sedmiletou dceru. Těhotenství s ní bylo velmi složité. Fyzicky jsem byla v pořádku, porod proběhl také bez komplikací. Ale celé těhotenství jsem prožívala ve stresu a úzkosti, soudili jsme se totiž se sousedy, který při stavebních úpravách málem zbořili i náš dům. Jako maličká byla velice živá, ale žádný problém. Od tří let je uzavřená, až stydlivá, špatně komunikuje s cizími lidmi. Kvůli odkladu do 1. třídy, který mi byl učitelkami z mateřské školy doporučen jsme byli u psycholožky, kde neřekla skoro vůbec nic. Ve školce je aktivní, ale než máme jít ráno do školky tak brečí, nechce tam chodit. Než tam přijdeme je to hrozný, tisíckrát se mě ptá, jestli tam musí spát a kdy pro ni přijdu a pofňukává. Ve školce jí nikdo neubližuje, je to výborná školka k učitelkám máme důvěru. Pokud má řešit nějaký problém, řeší ho už dva dny dopředu, má strach jestli to zvládne. Dopředu se strachuje. V září loňského roku jsme ji dali do karate, je úžasně rychlá a pohyblivá, Onemocněla, pak měla nervy, že neumí další cviky a tak vyváděla, že jsme ji museli odhlásit. Přitom trenér si ji hned zapamatoval, dokonce byl u nás urgovat ať tam chodí, že je šikovná. Nic nepomohlo. Nejraději je doma, ve svém prostředí. Předtím jsme zkoušeli tenis, starší dcera jej úspěšně hraje, ale nebavilo ji to, a nechtěla chodit také. Cizí lidé a nový kolektiv ji dělají potíže. Vždy celou noc v klidu spala, teď dva měsíce zpět pozoruji změny. V noci se budí s pláčem, že ji někdo honí a chce ji zabít. A toto se jí opakuje i ve dne. Dnes se třepala, a mluvila věrohodně o tom, že je to stále tatáž osoba a že ji chce zabít. Říkala, že neslyší žádné hlasy. Dnes tvrdila, že to má stále v hlavě a nechce to jít z hlavy pryč. Jsem z toho zoufalá, mám strach zda nejde o nějakou poruchu osobnosti. Mám ještě dvě děti, devítiletou dceru a čtyřletého syna. Manželství máme harmonické, nehádáme se s manželem. Přiznávám u mne potíže s alkoholem, v posledním půlroce mne děti párkrát viděly opilou. Byl u toho i můj muž, a raději mne zahnal do peřin. Ráno mi vždy notně vynadal. Troufám si tvrdit, že se to už nebude opakovat. Dětem jsem neubližovala ani nenadávala, strašně se za to stydím. Řešila jsem si s tím svoje osobní problémy. Manžel je podnikatel, je značně pracovně vytížený, s dětmi jsem většinou sama. Můj otec je léčený alkoholik a život s ním byl peklo. Mám pocit, že se ona cítí být trochu odstrčená. Nejstarší dítě jsme měli po pěti letech manželství, a chtěli jsme slečnu, pak se narodila ona, a po ní vytoužený syn. Zdůrazňuji, že jsem nikdy nedělala a nedělám mezi dětmi rozdíly. Starší dcera a syn jsou tvrdší povahy, prostřední je hodně citlivá. Ze všech dětí je ovšem nejpracovitější a nikdy na rozdíl od těch dvou nám neodmlouvá. Dokáže vždy pomoci a vzápětí dostane záchvat vzteku, nejvíce z oblečení. Dokáže s ním mlátit o zem, až se uklidní. Nejlépe se cítí v létě s minimem oblečení. Teď v zimě trpí, bunda ji škrtí, boty tlačí, šál ji škrtí, chodí rozepnutá i v mrazu. Já potom vypadám jako neschopná matka. Poraďte mi prosím, může to být jen sen, nebo nějaká vážná nemoc?
Dobrý den,
chápu, že si děláte starosti, výchova tolika dětí je náročná na plnění jeji...
